Zvláštní to národ, který během pár měsíců zcela obrátí. Byť přece jen, v jednom jsme konzistentní. V nadávání na vládu, byť pokaždé to vezmeme z jiného směru. Na jaře hodně lidí hubovalo, že koná pomalu a že nemá ochranné pomůcky. Po pár měsících zase, že pomalu rozvolňuje opatření proti šíření koronaviru. A teď, že nás do roušek a zákazů žene znovu.

Povětšinou tak hubují stejní lidé, čemuž by jeden nemusel rozumět. Snad na omluvu stačí celosvětová situace, kterou nezažil nikdo z nás. Mysl lidská je zmítána informacemi o šíření viru, o jeho údajném slábnutí, o nárůstu mrtvých, poklesu ve Švédsku. Na problematiku viru se vyrojilo tolik odborníků, že jeden nestačí informace vstřebávat.

Možná proto ve společnosti převládá názor, že virus tak neškodí. Člověk si zjevně vyzobe to pozitivnější a černé scénáře hodí za hlavu.

Jenže když si promluvíte s člověkem, který onemocnění Covid-19 prodělal, navíc když to je více než stokilový pořízek, který se při vzpomínkách na těžké dny a ze strachu o svou rodinu rozbrečí, uvidíte to trochu jinak.

Lidé nechtějí být zavřeni doma, uvolněné léto vykonalo své. Nechtějí se zadýchávat v rouškách, když dýchali volně a naplno. Na truc viru chtějí navštěvovat koncerty a restaurace, chtějí žít a pracovat.

Jenže tato dvě poslední slova nejsou zase tak samozřejmá, jak se někomu možná zdá. Koronavirová krize totiž, s podivem, není jen v Česku. Ohroženy nejsou jen naše životy a zdraví, ale i naše práce. Na obojí bychom měli myslet, než se zase začneme bouřit a smát se nařízením.