„Cenzura je dneska možná horší jak za bolševika,“ vybafla na mě jedna známá poté, co jsme v partě diskutovali o převratu na Islandu a zamlčování těchto informací v médiích po celé Evropě. Sedl jsem si k internetu a hledal jsem. Světe div se, zprávy o této revoluci v pravém slova smyslu jsem na velkých zpravodajských serverech vlastně nenašel. Jisté indicie se najdou spíše na nezávislých webových stránkách, či dokonce na stránkách, jejichž administrátoři volají po stejné cestě u nás. Pro neznalé, o co šlo: V roce 2008 byla znárodněna největší banka, měna se zhroutila, Island zkrachoval. Rok 2009: obrovské demonstrace před parlamentem. Občané donutili vládu k odstoupení. Rok 2010: Další obrovské demonstrace. Lidé v referendu v poměru 93 procent hlasů odmítají platit dluhy, které nasekaly předchozí vlády. Vláda je donucena k vyšetřování právní zodpovědnosti politiků za krizi. Je zatčeno několik velkých bankéřů a manažerů. Lidé dávají dohromady novou ústavu. Kritici mlčení médií tvrdí, že některá z těch největších získala od evropských politiků daňové úlevy za mlčení. Island je odříznut, lidé jsou tam na tom hůř než Řekové. Ale jsou svobodní a vše mají ve svých rukou, ukázali, jak má fungovat demokracie, která se evropským politikům nehodí do krámu. Přesto se povědomí o islandské cestě rozšířilo po celé Evropě. Lidé se ptají, čtou, snad bych řekl, že šíří informace samizdatem, po celém kontinentu. Prý po demokratické Evropě, ale zprávy o dění na Islandu se nesou éterem podobně, jako tomu bylo u nás před pětadvaceti lety. Kdo by řekl, že tolik let po Sametové revoluci budeme vzrušeni jako při někdejším poslechu Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky! Jen mi je smutno, kam jsme to s tou pravdou a láskou dopracovali. Na druhou stranu si nedělám iluze. Třeba budou Islanďané za pár let na stejné pozici jako v roce 2010. Tedy, pokud mají jejich lidé jdoucí do politiky náturu a ambice podobné politikům našim. Ale iluzí je také třeba, aby bylo pro co žít.