Já měl coby dítě knihovnu hned vedle baráku. Ani jsem se nemusel přezouvat a jen tak v pantoflích jsem si skočil půjčit nějakého Vinnetoua nebo Tarzana. Ke čtení mě přivedla babička, dej jí nebe věčnou slávu. I když jsem se zpočátku vzpouzel a číst jsem nechtěl, postupně mne tajuplný svět divotvorných příběhů chytl a již nepustil. Jak já vyhlížel nové knížky, které k nám do střediskové obce přicházely jednou do měsíce. A když se třeba objevil nějaký Jules Verne, kterého jsem ještě neměl přelouskaného, to jsem úplně bez dechu netrpělivě čekal, až mě knihovnice zapíše do seznamu a do kartičky. Knížku jsem vrazil do podpaží a zase cupital domů, kde jsem se hned dával do čtení. A propadal jsem se do fantaskních příběhů party kluků, co strávili Pět neděl v balóně nebo Dva roky prázdnin, abych se v doprovodu Patnáctiletého kapitána dostal až na Cestu do středu Země, s Roburem Dobyvatelem a kapitánem Nemem cestoval vzduchem i hlubinami oceánů. Takový Zmatek nad zmatek. Ale krásný. s