Střízlivým pohledem se dalo čekat, že nástup dětí do škol, jakkoli rodiči přijímaný doslova s nadšením, přinese další šíření koronaviru. Hygienici každý den hlásí více než tisícovku nakažených, velká část obyvatel Česka se přitom ohrazuje proti nošení roušek. Když se ale ohlédneme zpět do jarních měsíců, musíme uznat, že měly smysl.
Jenže jak česká vláda začala s postupným uvolňováním, tak za chvíli razantně uvolnila všechno. Zatímco v mnoha státech Evropy i přes léto platila různá omezení ve stylu roušek ve vnitřních prostorách, Češi se rádi pořádně nadechli jak v obchodních centrech, tak v restauracích.
A najednou je strašák jménem covid-19 opět mezi námi. Lépe řečeno, on neodešel, ani se neztratil. Jen opět pořádně vystrčil drápky. Díky nám.
Nošení roušek má smysl. Má smysl hlavně pro naše rodiče, prarodiče a chronicky nemocné, které jimi musíme chránit. Možná nejde o život třicetiletému muži nebo pětadvacetileté slečně, ale snad každý z nás má ve svém okolí člověka, kterého může ohrozit na životě.
Zahoďme předsudky proti rouškám. Nevracejme se až do pozic, jaké jsme chránili na jaře, ale přece jen trochu ustupme. Na jaře jsme se bránili dobře a koronavirus jsme dostali do určitých mezí. Byť jsme na to byli v podstatě sami.
