Tak se nám ti klucí ušatí domluvili, paní Müllerová. Povídal o tom Bretschneidr, to je moc chytrej člověk, ale svině to je jako malovaná, starýho Palivce hned udal, když řek, že by je hned z oken vyházel. Jó, to když před čtyřmi lety ti lišáci podepsali koaliční smlouvu, to bylo jiný kafe,i když pořádně nastavené cikorkou. Mladej Tulpa se objal s nějakým Beitlem, tehdy jsme ho skorem neznali, von to bejval hospodskej a nalejval nahoře na kopci, moc pěknej podnik to pořád je, jen to pívo maj pěkně drahý, a bylo. A jak nám pak vládli, co se nepostavilo, tak se opravilo. To byly časy, ty už se nikdá nevrátěj, paní Müllerová. Na to se bude ještě za padesát let vzpomínat, dejte na moje slova. Teď se na ráthausu budou dít věci, že i starej Procházka by raděj prodal posledního voříška, aby byl u toho. To voni si nejdřív tak nadávali, ale to bylo jen naoko, to je ta politika, to je pro moudré hlavy a tu ani já, ani vy paní Müllerová, nemáme. A že po sobě řvali, až se okna na ráthausu klepala. To taky jeden nedokáže tak zařvat –  to jsem znal nějakýho Kohouta z Příbrami, ten když zařval, tak mouchy padaly do píva –  nebo dokonce poslouchat. Ale domluva je domluva, přes to vlak nejede, jak by řek starej Prófa, víte, ten pajdavej, na čele má pořád plno nežitů a pivo chlamtá v každé hospodě na Vinohradech, kdyby ho loni nezabila ta splašená kobyla. Už se moc těším, jak jim to spolu pěkně půjde. To bude město vzkvétat, že přes kytičky na ráthaus ani neuvidíme. A vo to, paní Müllerová, asi ve skutečnosti de.