Elektrika, to je panečku někdy pěkný prevít. A když se řekne rána elektrikou, vždycky se mi vybaví příhoda opět s mým dědou. Na dvoře se u nás na usedlosti také svítilo, hlavně v zimě, kdy přišla brzy tma a bylo třeba ještě posbírat vajíčka, nakrmit králíky nebo hledat psa. A že zvlášť posledně jmenovaný úkon se prováděl docela často, neb Puňťa byl obzvláště družný německý špic. Proto musel tuhle prohnat kočku, jindy zase sousedovic fenku (to bylo štěňátek…). A jednou si dokonce troufnul na sousedovic kohouta, ale ten drahého Puňťu hnal! Již několikrát jsem od venkovního vypínače dostal ránu a stejně tolikrát jsem uháněl dědu i tátu, ať s tím už něco udělají. Když jsem byl za dědou asi popáté, vyšel se mnou ven a chytil se vypínače. Řev, dědovi stály vlasy na hlavě a celej se třás. Máš pravdu, žmolenko. Ale jako by tomu nemohl uvěřit, chytil za vypínač znovu. Stejná situace. A znovu. A znovu. Asi pětkrát děda vyzkoušel, že vypínač opravdu probíjí. Pak si vzal gumové rukavice. Možná, že by na paralyzer stačila pláštěnka. Ale já to zkoušet nebudu a děda je už v nebi. Ale třeba mě sleduje a vyzkouší to nahoře za mne. Dám vám vědět.