Měli jsme na té naší vesničce střediskové velké stanoviště autobusů, pěkně pod okny našeho domu. Na jejím okraji stála náležitě velká čekárna, kam se v pohodě vešlo tak padesát lidí. Zavírala se na mříž, ale po většinu roku bývaly mříže otevřené dokořán. A tak se především v létě stávala útočištěm nás, tehdejší omladiny. Lehávali jsme na lavicích, kecali – samozřejmě o nejdůležitějších problémech planety – sem tam někdo kouřil, sem tam se objevila placka něčeho ostřejšího. Ale vždy v mezích aspoň jakéhosi slušného chování. Jak čas trhl oponou, do zdejší školy už nejezdí ani zdaleka tolik dětí a velká část z dojíždějících ještě jezdí v autech rodičů, mnohdy i čtyři do vedlejší vesnice. Obec, nyní již město, získalo dotace na výstavbu nového autobusového nádraží a s ním byla zcela upravena i čekárna. Přes léto bývá zalígrovaná, ale on by sem už stejně nikdo nešel. Jasně, autobusák prokoukl, ale je v tom i pachuť vzpomínek. Jenže – kdyby lidstvo furt bralo na nostalgii, ještě furt bychom žili v jeskyních.