Nedávno jsem se zastavil na dvoře domu mých rodičů, kde jsem si léta hrál po všech možných skrýších. Představoval jsem si, jak vypadal dvůr před čtvrt stoletím. Zmizel dřevěný přístěnek, v místech, kde se tísnila prasátka, králíci a kozy, je dnes prázdné místo s výběhem pro slepice. A jasně, pryč je i kadibudka. Co mně paměť sahá, stála nad jímkou mnoho let, byť si nepamatuji, že bych na ní kdy byl, neb náš dům již v době mého narození splachovacím WC disponoval. Ale když jsem byl miminko, táta ji zrekonstruoval od základů (co bylo pod zemí, nepočítám). Zářila komfortním prostorem i novotou drahná léta. Místo svého klasického bohulibého účelu sloužila jako miniskladiště různých ředidel, barev a vůbec kdoví jakého chemického svinstva. Před několika lety jsme ji vyklidili, strhli a rozřezali do kotle. Jímka je dávno zasypána. Když o tom tak přemýšlím, táta nejdříve kadibudku zrekonstruoval a poté pohřbil. Nikdy nesloužila svému účelu. Pokud mne paměť neklame, ani na rekonstrukci ani na likvidaci barev a samotné kadibudky táta o žádné dotace nežádal. Však by mu víte co …