Když jsem tak hledal téma pro dnešní sloupek, nešlo si nevšimnout dvou věcí.

Zaprvé naši tenisté získali po dvaatřiceti letech slavnou Salátovou mísu a za to jim náleží poklona pěkně až ke kolenům. Bravo, děkujeme.

Zadruhé to byla připomínka Dne boje za svobodu a demokracii. Politici kladli věnce, jedna část veřejnosti také, druhá část neváhala při třiadvacátém výročí Sametové revoluce vyjádřit nevoli ze současného politického i veřejného života. A tak padala z davu slova jako zloději, gauneři, mafiáni. Druhá strana reagovala v celoplošných televizích přirovnáváním některých protestujících k Hitlerovým fanatičkám či celkovým zhrozením nad nestoudným zneužitím svátku.

Z obou stran byla doslova hmatatelně cítit nervozita. Od protestujících asi proto, že jich přece jen dorazilo daleko méně, než organizátoři čekali, od politiků zřejmě proto, že nečekali žádnou nevoli. Přesto (nebo právě proto) se jedná o další stupínek rozchodu velké části veřejnosti s politickou reprezentací. Ostatně, to se děje v celé Evropě.

Jako by politici byli opravdu mimo realitu, nezajímá je, proč lidé protestují, kam se pod jejich rukama poděla demokracie. Protestující zase nechápou, proč je jejich vyvolení neposlouchají a dál odříkávají mantru o úsporných opatřeních, zatímco se skoro denně objevují zprávy o dalších předražených zakázkách, korupci či obřích odměnách a zlatých padácích. Propast se prohlubuje. A jednou se do ní můžeme zřítit všichni. Pán i kmán.