Když jsem byl malý, chodil jsem na obědy do školní kuchyně v naší překrásné střediskové obci. O prázdninách jsme si tam chodili pro obědy taktéž. Navíc jsem do ešusů bral oběd i dědovi. Je vůbec zajímavé, jak dědovi „šmakovala“ jídla, o nichž jsem jako děcko neměl příliš valné mínění. Mnoho podobných školních kuchyní prodává jídla seniorům i dnes, jen nevím, jaký je mezi našimi dědy a bábami o tyto obědy zájem. Jasně, dřív se hodovalo za mnohem menší peníze, a zřejmě i proto ani do „mé“ školní jídelny dnes nedocházejí senioři v takových houfech. Vždyť bývala fronta až k záchodkům! V obci navíc fungovala i závodní kuchyně v místní továrně, kam docházela druhá polovina seniorů. Továrnu odnesl čas, byť tam fyzicky stále stojí a chátrá, odnesl i závodní kuchyni, vchod zarůstá trávou. Nezbývá mi nic jiného, než vzdát hold těm několika krásným lidem, kteří se snaží nést prapor závodních kuchyní a navzdory době stále nandavají omáčku do ešusů a knedlíky do igeliťáku.