Je neděle, a protože já i můj kamarád Pepa se netajíme láskou k lyžování, rozhodli jsme se, že vyrazíme na sjezdovky na Severák v nedalekých Hraběticích. Volantu se ujal Pepa a já jsem zastala roli navigátora. Vyrážíme v deset hodin jeho zánovním favoritem směr Severák.

Chtě nechtě se nám do hlavy vkrádá myšlenka, když vyrážíme v půl jedenácté dopoledne, zda už nebude na sjezdovkách přeplněno. Cesta běží jako po másle a náhle se předešlé obavy rozplynuly, protože náš příjezd k areálu vítá mlha a první pohled na sjezdovku mě těší. Uf, fronty naštěstí čekat nebudeme, pomyslím si.

Tak tedy z vesela jsme vyjeli za parkováním. Parkovišti velí místní pupkatý udržovatel. Natěšeně chceme vjet na parkoviště, ale hlídač, jak zahlédl favorita s jabloneckou značkou, nám rezolutně ukazuje, že místo není a ať jedeme dál.

Kam dál jsme měli jet nám nebylo známo a ani s přibývající délkou komunikace jsme to nezjistili. A ejhle, končí vesnice. Pepa mi říká, že hodí otočku a jede nazpět, že už by pupkatý hlídač mohl být milejší.

Vítá nás kolona čtyř luxusních aut, která čekají na parkování. A k překvapení nás obou měl najednou zřízenec na parkovišti pro auta před námi místo. Hurá, konečně přišla řada na nás. Jenže, pro favorit bylo už zase parkoviště přeplněné. Tentokrát nás poslal kamsi pod most do závěje. To už ale usměrňuji Pepu, coby naštvaného řidiče, hledajícího místo k zaparkování.

Nakonec parkování řešíme volným místem před hospodou za přislíbení, že po lyžování se k nim přijdeme občerstvit, neboť za námi vyběhli ihned po zaparkování auta na volný plac.

Nazuli jsme lyžařskou výbavu a přemýšleli, kde pořídit permanentku. Ta byla ovšem dostupná jen u parkoviště, pro nás zakázaného. Iniciativu mužně přebírá Pepa a permanentky zajistí.

Naše radost nezná mezí, když konečně usedáme na kotvu. Nejdříve s mým spolusportovcem objíždíme dostupné sjezdovky, které se nám zdají být zajímavé ohledně délky a sklonu. Nejdelší sjezdovka sice nabízí časově delší sjezd, ale člověk, který měl na ten den špatně namazáno, se doslova zastavoval a dolů si musel vypomáhat mocným odpíchnutím. Nejvíce nás těší jižní část areálu. Ale se svými sotva třemi sty metry těžko může oslovit náročnějšího sjezdaře.

Suma sumárum. Nakonec jsme si s Pepou skvěle zalyžovali, a to jsme byli letos poprvé. Při cestě zpět hodnotíme lyžařské středisko Severák jako ideální útočiště pro rodinné lyžování, a pro ty, kteří se chtějí kochat nádhernými výhledy na Jizerské hory. Ovšem za předpokladu, že bude jasno.