S útočícími psy má asi každý z nás zkušenost, ať již osobní nebo zprostředkovanou. I mně se jedna taková stala. Běžím si takhle zatrénovat na stadiónek, co v naší střediskové obci stojí až pěkně v lese, no kdo by poslouchal ty sprosté hlášky fanoušků fotbalu, no ne? Do kopce vede krásná rovná cesta, tak rovná, že vidíte na daleký horizont, přesně tam doběhnete až k bráně stadiónu. Koukám, co se to na mě valí ze shora, a von, no jo, vlčák jako prase, ještě s řetězem na krku. Ty jo, nikde vzrostlý strom, šup hup na sotva vyrostlou haluz. A už to tele skáče, klape zubisky, vrčí a štěká. Ajaj, to mi bylo tuze ouzko! Náhle hvizd, obluda utíká k páníčkovi. Ten den jsem už trénovat nešel, nožky se mi třásly a navíc jsem si nesl něco velmi nevábného v gatích.