Nepatřím k úzkoprsým moralistům a věřte, že se umím docela dost bavit na letních festivalech v růžovém slamáku a s kelímkem piva v ruce. Když jsem s myslivci na střelnici, obuju si pohorky a obléknu khaki parku. Je-li na pozvánce na akci dress code casual, nepůjdu v džínách. Je-li hostitel ve smokingu a na úvod zní hymna České republiky nepovažuji akci za hokejové utkání, zejména pokud mne vítají s trikolorou, již mi připnou, stejně jako všem ostatním, na klopu. Je to společenská norma nebo je přežitek? Odpovězte si na otázku sami.

Jsou momenty, kdy bychom si více než kdy jindy měli do morku kosti připomenout, kým jsme, kde žijeme a jaké bohatství v samém srdci Evropy máme. Sto let. Sto let od vzniku republiky, čtvrt století bez Slovenska.

Náš český jazyk nám nesebrali nájezdní Turci, ani monarchové válcující starý kontinent zleva do prava a zpět, nepodařilo se jej zatlačit a utisknout ve světových válkách. Nepodařilo se jej ovlivnit ani tlakem země od nás směrem na Východ.

Okamžikem slavnostního setkání obyvatel města, ve kterém jsem se sice nenarodila, ale stalo ve mým domovem a jsem na něj právem hrdá, je Novoroční koncert. Má neopakovatelnou atmosféru, při níž pociťuji hlubokou úctu k rodině, naší vlajce a českému národu. Právě proto jsou při něm dekorovány osobnosti. Sem nepatří móresy rádoby hvězd, protože hvězdami večera byli letos dva lékaři, ne zpěvák.