Opeření tvorečkové, kteří z nepochopitelných důvodu získali tu moc vznést se nad hlavy nás obyčejných smrtelníků, mně vždycky trochu naháněli husí kůži. Ne, že bych jim záviděla, přinejhorším mohu skočit do letadla, ale to je zase jiný příběh, ale před jakoukoli okřídlenou havětí jsem měla zvláštní respekt. Tak například. Moje maminka, ta zase měla opačný názor než já. Za každou cenu jsme museli mít doma andulky. Když jedna uhynula, šup, druhý den byla v kleci nová. Jedna umřela stářím, druhou zakousla kočka. Třetí byl andulák, alespoň se tak tvářil. Říkali jsme mu Ondrášek. S nechutí jsem ho učila sedět na prstě a krmila jsem ho zrním. Protože maminka by nedopustila, aby to nebohé ptáče zůstalo celý den v kleci, nechávala dvířka od klece otevřená. To jsem mimochodem nesnášela úplně nejvíc. Představte si situaci. Jdete si poklidně do kuchyně pro čaj a z ničeho nic vám přistane andulka na hlavě. Já jsem se tedy vždycky hrozně lekla. Z toho možná i plyne doživotní trauma z opeřenců. No a jak nechala mamča otevřenou tu klícku, asi hodinu poté přišel domů taťka a nechal otevřené okno, protože připálil cibulku. Ondrášek využil příležitosti, a rodina nerodina, frnknul. Bohužel do věčných lovišť.