Skláři se dostávají do nezáviděníhodné situace. Drtí je asijská konkurence, silný kurs koruny, odchody kvalitních pracovníků díky špatné finanční situaci, k čemuž se navrch v posledních dnech připojila nejistá situace na finančních trzích. Něco podobného se děje každou chvíli v různých částech světa, v různých odvětvích a v různém čase. Můj praděda býval na pomezí jižních Čech a Moravy jedním z mnoha malých ševců, kterých bylo za první republiky doslova jako much. Pak přišel opěvovaný Baťa a drahý pradědeček měl „vymalováno“. V době nastupující světové krize to byl doslova likvidační šok, z kterého se praděd a jistě mnoho dalších ševců do konce života nevzpamatovalo. Proto, ač mu byla nesporná zásluha o československý stát a mravní pevnost tehdejšího pana prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka interesantní, pradědův syn a můj děda na dobu první republiky nadával. Protože mohl coby dítko nosit boty jen ve svátek, protože maso bylo k obědu jen v neděli a ještě ne každou, protože si nemohl jen tak pobíhat po lukách, ale pracoval s tatíčkem. Nadával i na sklonku svého života. Tak, jako na dnešní dobu budou možná nadávat i lidé, kteří svou budoucnost a mnohdy i celý dosavadní profesní život spojili se sklářským průmyslem. Přejme si, aby nebylo tak zle.