V letu mezi regály tak stihla akční pracovnice supermarketu Kauflandu i druhý atak: „Tu tašku! Tam nemá co dělat!“ Pohlédl jsem do svého nákupního vozíku. Na jeho spodní mřížce se krčila moje plátěná skrovná aktovka s poznámkami a diktafonem, která mi občas slouží i pro drobné nákupy. V žádném supermarketu napříč celou republikou ještě nikdy nikomu takto nevadila. Teprve až teď v libereckém Kauflandu.

Paní „Regálová“ v ní očividně viděla krosnu himalájského šerpy a nepřestávala po mně blýskat pohledem jako Leonid Brežněv vítající v Čierné nad Tisou Alexandra Dubčeka. A tak jsem se už neudržel: „V pořádku, ukažte mi nákupní řád, který to zakazuje.“ Madam zmizela v uličce – měl jsem pocit, že někde mezi hořčicí a křenem. Alespoň po ní zůstala takováto pachuť.

Dumal jsem, co je toho příčinou. Nevšiml jsem si totiž, že by obchodní řetězec, jehož reklamy propagují vstřícnost vůči svým zákazníkům, někde vyvěsil upozornění, že jejich zánovní vozíky – ano myslím ty, které občas očůrávají venku uvázaní psi – procházejí zkušebním provozem, a v důsledku toho do nich nelze umístit předmět těžší než půllitr mléka a čistší než hlavička brokolice.

Možná, ale bude vysvětlení prostší. Nemám problém uznat, že každý někdy nemáme svůj den. Ale to, že nosím motorkářskou bundu ještě neznamená, že jsem křupan a hlavně – v dané situaci – také cokoliv jiného než platící zákazník. Rozhodnutí za jaké služby a u koho peníze vydávám, totiž pečlivě vážím…