Julii zarazilo, že některé děti si představují Ježíška jako nějakého kašpárka s pytlem plným dárků. A před několika lety naprosto nechápala celonárodní hru (mimochodem já nad ní tenkrát také kroutila hlavou), při které měly nejen děti nakreslit, jak si Ježíška představují. Copak to není jasné? „Ježíšek je přece miminko!" volala tehdy Juliina dcera, ještě ani ne čtyřletá Karolínka.
Tak ona to věděla, a ostatní ne? No nechme toho, slyšela jsem, že někteří lidé strašně degenerují… A pak ta mánie s dopisy Ježíškovi. Julie to nemůže ani vystát.
„Tak co, už jsi napsala dopis Ježíškovi?" ptala se prodavačka Karolínky. Karolínka se nechápajíc podívala na maminku a řekla: „Ne." „No ty jsi hodná, ty čekáš, co ti sám přinese, viď?" děla žena za pultem. Kdepak, Karolínka nad tím nikdy nepřemýšlela, protože Julie, její matka, jí nikdy k sepsání dopisu Ježíškovi nevybídla.
„Hele, mně se to nelíbí. Karolínce jsem vyprávěla, jak se Ježíšek narodil, jak to byla vzácná noc, jak každý tušil, že Ježíšek znamená něco víc než pouhé děťátko, jak k němu každý šel a chtěl něco dát. A tak chodím s Karolínkou k jesličkám a vždycky plánujeme, co mu dáme," vysvětlovala mi Julie.
Tak mně se to líbí mnohem víc než sepisování seznamů až k zemi, co by ty naše děti všechno chtěly: Chci …, chci …, chci… „A co dáš?" ptám se ratolesti. „Co dáš za to Ježíškovi?" „Lásku," napovídá Julie, „pravou lásku ke všemu a ke všem."
