Do první třídy jsem se těšil. Myslel jsem si, že to je jako ve školce. Ti samí kamarádi a tak. Rozčarování přišlo záhy. Rodiče plánovali stěhování do střediskové obce, kde oproti vesnické jednotřídce fungovala „velká“ škola. Proto jsem se nastěhoval k dědovi a babičce. Asi málokdo tušil, že budu mezi vesničkou a střediskovou obcí pendlovat neuvěřitelné tři roky. Samozřejmě, že to byla jiná doba. Na 1. máj musela být obec ověnčena těmi rudými prapory s kladivem a srpem (mimochodem, mně se docela líbila a nosil jsem jej snad raději než ten náš), to samé při oslavách Vítězného (no, jak pro koho) února. Škola neměla o žáčky nouzi neb obec byla spádovou pro dosti velikou oblast. Nedávno jsem potkal svou bývalou třídní učitelku (jo, i tu jsem platonicky miloval, ale nic nebylo). Povídali jsme si, co nového ve škole. Málo dětí, posteskla si paní (za mé školní docházky „souška“) učitelka. Totiž, ve vedlejší obci asi po šedesáti letech znovuobnovili školu. A obec také poskytuje nemalé příspěvky prvňáčkům. A to víte, lidé na peníze slyší, obzvlášť dneska.