Co? Dvě koruny ušetřím na litru, když budu členem klubu? Čtu si při tankování benzínu u pumpy poutač. No při dnešních cenách pohonných hmot by to bylo dobré, musím se na to vevnitř zeptat.

Brrr, to je ale zima. Je brzy ráno, teploměr ukazoval -22 stupňů. Kdyby bylo -25, tak bych nejela. Nemrznoucí směs mám jen právě do této teploty a čeká mě dlouhá cesta.

Vevnitř vyplňuji u pokladny formulář, abych měla tu slevu. Koutkem oka si všímám osoby v kapuci s dvěma bagetami v ruce. „Máte to tady drahý jako sviňa,“ povídá ta osoba . „Dneska umřeš, při autonehodě, já mám na to čuch,“ slyším toho zakuklence a bystřím smysly. „To mluví na mě?“ ptám se sama sebe, hlavu ale nezvednu a vyplňuji dál své iniciály. „To ani nevyplňuj, slyšíš? To už nevyužiješ, dnes umřeš. Já to poznám.“ To tykání mě i přes šok nastartuje. „Nejste ňákej drzej? A co mi do toho koukáte?“ zahartusím na něj a snažím se vytušit, zda je možnost nějakého nebezpečí. (Přitom poroučím nohám, které mají tendenci se rozklepat, stát pevně.) „Umřeš, seš tady dnes naposled.“ Blýskám po něm pohledem a zpytuju jeho tvář. Je to věštec, nebo blázen? Asi feťák… Rty okoralé až bolavé, oči hnědé, matné, bez lesku a náboje. Uvažuju, jak zareagovat. „Abys mě nepředešel!“ vychází mi ostře z úst. „Jo, to je možný,“ překvapuje mě odpovědí, bere bagety a odchází. Ještě slyším, jak něco povídá o posmrtném životě.

Nasedám do auta, je tma, nikde nikdo, měsíc spějící k úplňku září na obloze. Nádhera. Já ale musím jet opatrně, co když…

Asi po hodině jízdy vychází slunce. Jedu na východ a celou tu parádu mám před sebou. Růžová koule se vynořuje na obzoru, pohádka. Jedu a naplňuje mě radost ze života. A kdybych snad opravdu umřela? No co by se dalo dělat. Já stejně v úplný konec nevěřím. To by pak přece život neměl smysl, aby smrtí všechno končilo. K čemu pak to všechno, existují snad celé lidské dějiny jen proto, aby všichni jednou umřeli, Země zanikla a nebylo z toho nic? Kdepak, život je věčný, jen se uskutečňuje ve více dimenzích. Hmotných a pak těch nehmotných.