Starostlivá matka by nebyla starostlivou, pokud by i úplně dospělé děti nevyprovázela se slovy: „Až dorazíte, tak zavolejte.“ Kdo ještě není rodič, tak zřejmě nad oněmi slovy mávne rukou. V této souvislosti vzpomínám na předmět z doby základní školní docházky, tehdy nazvaný Branná výchova. Některé části byly dost zábavné, jako když jsme běhali po školním schodišti v pláštěnkách, nohy a ruce obalené igelitovými pytlíky a navzájem vedli souboj choboty našich masek. Méně zábavné byly však další části výuky. V rámci tohoto předmětu jsme se ovšem s učitelem vypravili i na školní lyžařský výcvik. A zase přišla ta nudná teorie, abychom snad nevyužívali podvečerní osobní volno k nekalostem náctiletých. Návštěva chlapů hor v červených svetrech k nudě ale nepatřila. „Dejte vědět, kam jdete, dejte vědět, když změníte cíl, dejte vědět, když se někde schováte,“ zní mi v uších. Ne všechno bylo tehdy blbé.