Zachránit, byť jednoho mladistvého od života na droze, má smysl. Když totiž překročí tu tenkou hranici od experimentování k závislosti, je ve většině případů šance na záchranu mizivá. A netrpí jen on, ale celá jeho rodina. Ta doufá a věří více než on, že vše se dá do pořádku. Matka narkomana se snaží, pomáhá, posílá na léčení, věří, zajímá se a hlavně doufá. Jenže vyjmenované si musí závislák nejdříve uvědomit sám. Jinak je opravdu veškerá snaha marná. Bolest narkomanovu cítí jeho nejbližší a trpí s ním. Trpí, ač nespravedlivě, jelikož oni aktéry užívání drogy nejsou. Předejít narkomanii je krásný sen, leč dle mého názoru neskutečný. Zachytit však mládež a navést ji k tomu, aby se vydala na „správnou“ životní cestu je krok dopředu.