Benátskou noc mám rád, vždyť ji mám takřka za humny. Každý rok najdu několik kapel, které si velmi rád poslechnu z originálních (!) CD, a když už mně vystupují „pod nosem“, co bych nevyrazil. Proto mě na minulých ročnících nadchla vystoupení německých Edguy, amerických Anthrax, švédských Evergrey, britských Paradise Lost, norských Epica a dalších.

Jako rockový a metalový nadšenec jsem se tedy letos samozřejmě těšil na vystoupení finských Stratovarius, power metalové, mohu říci, legendy. Jako majitel všech alb formace a sólových alb zpěváka Tima Kotipelta jsem se přímo třásl na nevšední zážitek, protože si velmi dobře pamatuji, jak mne Kotipelto „odstřelil“ na jednom zahraničním festivalu, kde vystupoval jako sólo umělec.

Právě na hlase Pana zpěváka Kotipelta hudba Stratovarius defacto stojí. Bohužel, i padá, což se naplno projevilo na Benátské noci.

S pečlivostí sobě vlastní jsem si našel ideální místo pro poslech, přibližně v polovině placu mezi pódiem a zvukařem. A už tam vlétli! A já zažil jedno z nejhorších hudebních rozčarování.

Ne, že by byl Timo indisponován, ba se mi zdálo, že vervy má více než dost, stejně jako zbytek kapely, kde už dávno chybí legendární kytarista Timo Tolkki. Ale tak otřesný zvuk neměla žádná z kapel vystupující na benátské. Kotipelta jsem v prvních dvou skladbách neslyšel vůbec, pak jen náznaky. Proto musím hanět zvukaře.
Kabát by se na podobně nazvučený koncert, s prominutím, vyprd´. Ale Startovarius přece nejsou Kabáti, že?