V souvislosti s tématem šikany a bossingu na pracovišti se mi vybavuje i jeden z mých šéfů za dlouhou dobu, co jsem opustila školní lavice a nastoupila do procesu. Tehdy ještě za hlubokého komunismu se podobné věci děly také, jen se o nich moc nemluvilo, zejména byl–li vedoucí tzv. kovaný. A ten můj Karel byl, a fest. Jenže měl zřejmě k tomu dost náročnou manželku. S kolegyněmi jsme si při jeho ranních špatných náladách spřádaly klepy, co po něm asi tak chtěla tentokrát. Vždycky to odskákala jeho sekretářka, kterou peskoval jako psa za maličkost. Ale jednou došlo i na mne, kolegyně byla dlouhodobě nemocná a já dostala příkazem obhospodařovat i sekretariát. „Kafe!“ zařval jednoho rána místo pozdravu a práskl za sebou dveřmi své kanceláře. Co mě to tehdy, holku pitomou, napadlo, nevím. S táckem a kávou jsem se došourala po koberci k jeho stolu pravíc: „Tady je kafe, Vávro, v konzumu měli zavříno.“ Stejně pomalu jsem vzala zpátečku, když zahřměl: „Cože?“ Krve by se ve mně nedořezal. Na průšvih, a pořádný, bylo zaděláno. Zvedla jsem k němu oči a on se s brýlemi na špičce nosu najednou začal stejně hurónsky smát. „Proboha, co tě to napadlo za blbost?“ „Když vy jste tak křičel, jako ten Vávra na Maryšku…“ zněla má velmi, ale velmi nejistá odpověď. „No jo, já vím,“ zabručel. Jitka se za čas vrátila a myslela, že jsem ho vyměnila. Nechali jsme si se šéfem incident pro sebe, ale už nikdy jsem ho ráno neslyšela zařvat: „Kafe!“