Cokoliv dělám, dělám z přesvědčení, že je to tak správně. Možná slepě věřím lidem, snům i věcem, které jsou prakticky nemožné. Jenže, kdyby člověk nevěřil, možná by kolem nás byla stále pustina a my bychom chodili se džbánkem pro vodu. Když se ohlédnu za posledními dny, tak důvěra lidí v sebe sama hrála podstatnou roli. Copak by Barbora Špotáková mohla hodit evropský rekord a zvítězit na Letních olympijských hrách v Pekingu, kdyby si nevěřila? Nebo například v Pěnčíně možná nestihnou termín dokončení stavby, ale zkouší to a věří si. Samo sebou, že to někdy nevyjde a člověk si pořádně nabije nos, ale i to je přínosem. Může si říct, že příště se z vlastních chyb poučí. Další ohlédnutí patří lékařům, kteří se také nerozklepou na operačním sálem a vždy věří, že to dopadne dobře. A důvěra k lidem druhým? To je zapeklitá věc. Člověk není dokonalý a nikdy nebude, a proto má chyby. Ale žít v neustálém podezřívání vůči druhé osobě? Nemá to cenu. Člověk tím ubližuje jen sám sobě. Takže věřme a věřme si.
