Velmi se mi líbil včerejší článek v Deníku nazvaný Zpěv skřivana může být brzy jen vzpomínkou. Prý ptáci mizí z přírody díky intenzivnímu zemědělství, chemickým hnojivům nebo kácení lesů. To je možná pravda, ale vzpomínám si, jak před lety nám možná ti samí zemědělští úředníci tvrdili, že za komunistů se chemicky hnojilo, že tomu nebylo rovno. Pak to prasklo a zjistili jsme, že například Rakušané používali chemii daleko více. Dnes se nám problém vrací. Vzpomínám si, jak jsme s dědou rozkrádali majetek v socialistickém vlastnictví, když jsme „napadli“ polní letiště a sebrali pár pytlů ledku či jak se jmenoval ten sajrajt, co se práškoval ze „čmeláků,“ a děda ho pak vítězoslavně rozsypával po zahrádce. Jindy zase „čmelák“ pilotoval opilý Franta a bílé kuličky jsme měli až před zápražím. Slyšel jsem i zajímavou historku o práškování polí. Jednoho pána prý práškování tak zlobilo, že vytáhl malorážku, od války schovanou, a bác, střelil po ocelovém ptáku. A co se nestalo, zrovna trefil lanko pohybující ocasem. Pilot mu nouzově přistál za barákem. Proč o tom píši? Nevím, proč se říká, že se za komunistů tolik hnojilo chemií, která poškozovala přírodu. Například vrabce jsem bral jako pevnou součást svého života na lukách a v lesích, skřivani zpívali vysoko v oblacích. Vrabců jsem viděl za poslední roky pomálu, skřivana neslyšel.