Honba za značkovým zbožím, ostentativní předvádění autorů světových módních značek. To tady bylo, je, a bude to stále horší. Úsměvná, ale spíše poněkud tristní, mi připadala žena s radostí se pyšnící v osmdesátých letech před svými kamarádkami zbrusu novým baloňákem z TUZEXU. V té době jsem pracovala v oděvním podniku a tyto pláště jsem viděla přímo ve výrobě. Místo textilní etikety českého výrobce, na podšívku našívaly švadlenky etikety italské firmy. Podvod? Ne, tak to tehdy chodilo. A dnes? Sáhněme si do svědomí. Bižuterní komponenty bůhví odkud podle návrhů českých výtvarníků montují v Jablonci, opatří visačkou zahraničního partnera a šup s tím na trh. Z centra Prahy si turisté odvážejí zaručený italský módní doplněk. Ze země kdysi se pyšnící jako výspa bižuterního průmyslu. Sci–fi? Realita. Co na tom, že modely pro Českou MISS šily mladé holky ze školních lavic. Mohly popustit uzdu fantazii bez omezení, které jako budoucí krejčové musí dodržovat. Tedy aby šaty byly nositelné. Co na tom, že se v nich modelka neposadí, co na tom, že má přes rameno dřevěnou obruč. Tleskali by jim lidé víc, pokud by pod tvůrčí ideou byl podepsán světový návrhář? Někteří ano. Možná právě ti, co si v TUZEXU kupovali zboží zaručeně z ciziny.