S lyžováním začínají úspěšní závodníci většinou od útlého věku, ti nejlepší s pravidelným tréninkem a přípravou už na základní škole. Adéla Boudíková ze Zásady je tak trochu výjimkou.

Kdy a kde jste se rozhodla začít s lyžováním?

Začínala jsem až na vysoké škole. Doma na vesnici jsme hráli hokej, jezdili na sjezdovkách a taky bylo hodně práce kolem koní, které doma máme. Na profesionální sport nebyl čas. Hodně jsem se věnovala studiu. Až na vysoké škole jsem se přihlásila do oddílu. Lyžovat jsem vlastně začala v Praze.

A nebylo dlouho na to začít až při studiu na vysoké škole?

Myslím, že ne. Lyžování mě bavilo, věk nevadil. Jen jsem spíš cítila, že jsem neměla tak zažitou techniku, jako ostatní závodnice. A trvalo mi dýl, než jsem se ji naučila. Ale pořád na sobě cítím pokroky a to, že se zlepšuji. Nic mě zatím od lyží neodradilo.

Kdy jste začala systematicky trénovat?

Tak to už bylo v Jablonci, ve Ski klubu. Tři čtyři roky jsem lyžovala s Pražskými, ale nebavilo mě jen tak si na běžkách výletovat po Jizerkách. Chtěla jsem se lyžování věnovat naplno. Dva roky jsem trénovala s Honzou Háskem a spolu jsme už začali jezdit také dálkové běhy. Myslela jsem i na to, že bych se mohla dostat do reprezentace. Ale bylo mi už pětadvacet, moc šancí nebylo. A moje výkonnost na to ještě nebyla taková, jaká byla potřeba.

A teď žijete v Jablonci?

Když jsem se seznámila se svým přítelem Jirkou Ročákem a dokončila magisterské studium, přestěhovala jsem se k němu do Nového Města. Tady máme ideální podmínky na trénování a to i na kolečkových lyžích.

Teď už ale jezdíte dálkové běhy mezi nejlepšími…kdy to začalo?

Dostala jsem loni nabídku od Lukáše Bauera, jestli nechci začít jezdit seriál Ski clasiccs. S přítelem jsme jezdili eurolopetty,trochu zkušeností jsme s dálkovými běhy tedy už měli. Zatím jsem ale jezdila tak padesát kilometrů. Když jsem jela poprvé Marcialongu, která měří sedmdesát kilometrů nebo devadesátikilometrový Vasův běh, nevěděla jsem napoprvé, do čeho jdu. I když Vasův běh jsem si jednou už vyzkoušela, dokonce to byl můj první dálkový běh. To když jsme se vraceli z týdenního putování po Laponsku, tak byl v plánu i švédský Vasův běh, který kamarádka nemohla kvůli nemoci absolvovat. Tak jsem si tento závod střihla za ni.

Jak se tak náročný závod jel?

Protože jsem neměla žádné výsledky, startovala jsem až ze zadních řad a musela se proplétat mezi „lyžaři turisty". Přede mnou bylo sedmnáct tisíc lidí. Určitě to pro mne byla dobrá zkušenost.

Letos už máte za sebou další těžký běh, tradiční Marcialongu. Jaká byla?

Klobouk dolů před organizátory, kteří připravili, v rámci sněhových možností, tak dobrou trať. Navezli sedmdesát kilometrů umělého sněhu. Nikde totiž nebyla ani vločka. Možná v horních partiích, ale jen velmi málo. Letošní byla lepší než loňská, ta byla totiž zkrácená jen na pětapadesát kilometrů. Jen mě mrzelo, že jsem nemohla jet se závodnicemi na předních pozicích trochu dýl. V první skupince nasadily dost vysoké tempo a já si nebyla jistá, že celou trasu v takovém tempu vydržím. Jela jsem dlouho sama, než mě dojely další dvě. Byla jsem ráda, že s nimi mohu pokračovat. Protože sama jet třicet čtyřicet kilometrů je náročné, nemáte se za koho schovat. Není to ideální.

Co je, podle vás, na dálkových bězích nejvíc náročné?

Na prvním místě samozřejmě ta délka. Moc žen se do toho nehrne. Konkurence je velká, závodní pole není tak široké. Většinou ale jedou závodnice, které mají zkušenosti se světovým pohárem. Třeba Japonka Ishida a Polka Kowalczyk jely na Holmenkohlenu jednu z nejtěžších třicítek ve Světovém poháru a obě byly do první desítky. A to v laufech nejezdí tyto dvě ženy ani špičku. Zaskočilo mne to. Nejdřív jsem si myslela, že moje jedenácté místo není nic moc. Ale když vezmu, že ostatní mají zkušenosti se světovými poháry, tak se mi už tak špatný tento výsledek nezdá. Loni to bylo desáté místo, ale jsem spokojená. Ještě, když vezmu, že jsem začínala s lyžováním ve dvaceti letech… Závodnic přibývá a konkurence je těžší.

A Marcialonga byla pro vás zatím nejnáročnějším závodem?

Byl to ještě závod ve Švýcarsku, La Diagonála, ten měl sice „jen" pětapadesát kilometrů, ale ve vysoké nadmořské výšce. Tam se mi jelo strašně. Taky jsem tam jela sama, bylo to proti větru, hodně jsem se tam trápila. Byl to jeden z prvních mých delších závodů v letošní sezóně ve větší konkurenci.

A vy jste si také „odskočila" na lyžařský závod do Číny…

To u nás nebyl sníh, neměli jsme kde trénovat. Závodili jsme první týden v prosinci, pak byla měsíc pauza kvůli nedostatku sněhu. Normálně jezdíme v rámci tréninku závody Českého poháru na Mísečkách nebo v Jablonci, abychom se trochu rozzávodili. Ale letos byly, bohužel, tyto závody zrušené. Rozhodli jsme se tedy společně s Petrem Novákem, že pojedeme do Číny. Byla to krásná zkušenost, ale vzalo nám to i hodně sil, protože to bylo náročné, a to jak vzdálenost, tak časový posun a také hodně smogu. Zvyknout jsme si museli i na jiný jídelníček.

Jaký závod vás v Číně čekal?

Byli jsme tam pozvaní na padesátku. A protože jsme si mysleli, že se Jizerská padesátka nepojede, rozhodli jsme se pro tento „výlet". Když jsme se vrátili, zjistili jsme, že se padesátka jede. Ale po návratu z Číny jsem onemocněla, takže letos jsem na J50 nestartovala.

A jak se vám v Číně jelo?

Bohužel jsme neměli takové podmínky pro mazání lyží jako na evropských závodech. Lyže jsme připravovali hodně amatérsky. Servis takový, na jaký jsme zvyklí jinde, tam nebyl. Byla tam strašně nízká vlhkost. Na trati nás čekalo několik kopců, ale rozhodla jsem se jet soupaží.

Jaké jste měla v závodě šance?

Trochu jsem pomýšlela na vítězství, ale porazila mě Číňanka. Myslím, že jsem závod zvládla dobře, když jsem dojela druhá.

Za jaký tým startujete a kam se chystáte nyní?

Jezdím za Atlas Craft tým. Řekli jsme si, že pojedeme šest závodů ski classics. Pokud se nevydáme na Vasův běh, tak budeme závodit v Polsku na Biegu Piastow, který je zařazený do FIS Marathon Cupu. Tam bude také solidní konkurence. Pak sezónu zakončíme asi Skadiloppetem v Německu, kousek od Železné Rudy

S výkony jste tedy spokojená?

Ano, jsem. I když jsem v létě hodně trénovala a výkonnostně jsem šla nahoru, myslela jsem si, že bych mohla útočit ve ski classics třeba na osmé místo. Ale člověk musí být trochu pokorný, konkurence je silná a já jsem se svými výsledky spokojená. Člověk se má pořád na co připravovat…