Před odletem ze svého pobytu v Austrálii se vydal na cestu napříč Austrálii. Naposledy se přihlásil, když měl za sebou 1000 km. Nyní se opět přihlásil s dalšími zprávami. „Opět se hlásím z cest, které nabraly nevídaných změn. Ti, co mi drželi palce pro přejezd Nullarborské pouště, je už můžou v klídku pustit, neboť už jsem ji přejel, ale bohužel, ne na kole ale autem, což mě mrzí, ale nebylo zbytí,“ úvodem komentuje stav po jedenácti dnech své cesty po Austrálii Jan Francke.

Poslední zprávu posílal z Mildoure ve státě Victoria, kde měl již jisté potíže s vazy v koleně, ale po celodenním odpočinku a soustavném ledování zmraženým hráškem v pytlíku opět naskočil do sedla. I když trénovaný triatlonista měl v posledních měsících svého pobytu dostatečnou zátěž, prověřovanou několika závody, zřejmě tato jednostranná námaha se projevila a koleno se opět ozvalo. „Ze začátku pohoda, jazz ve sluchátkách, řízky z alobalu, pěkně to ubíhalo, ale po tři a půl hodině jízdy se začalo opět hlásit koleno, a to velice nemile. Po pár kilometrech jsem ho už nemohl ohnout, a tak jsem zastavil, ale během vteřiny mě obklopilo tisíce much, které mně lezly hlavně do uší, očí, pusy a nosu. Takže jsem urychleně opět naskočil na kolo a šlapal pár kilometrů jednou nohou, což jsem uprostřed divočiny a ničeho uznal za blbost, protože mně bylo jasné, že takhle do nejbližšího, sto kilometrů vzdáleného obydleného místa, nedojedu,“ vyhodnotil situaci Francke.

Uprostřed pustiny, za hojné asistence much, začal stopovat a při nevelké frekvenci měl za chvíli štěstí, když mu zastavil mladý německý šofér s tranzitem a s dovozem do nejbližšího městečka souhlasil. V hlavě měl, že zde vyřeší zdravotní stav svého kolena a dál vyrazí dle situace tak, aby stihl letadlo z Perthu do Evropy 14. dubna. „No a co osud nechtěl, onen hoch mi nabídl, že mě může hodit až do Západní Austrálie. Následující dvě hoďky jsem si lámal hlavu jak se rozhodnout. Nakonec jsem zvolil jeho variantu s cyklistikou po západu Austrálie, kde je toho spousty k vidění, před rizikem a výzvou zvanou Nullarborská poušť.“

Náš „turista“ se rozhodl zřejmě správně, doléčí koleno v městě Esperance, a pak se vydá do Perthu oklikou cca dva tisíce kilometrů. Výzva Nullarbor musí počkat na příště. Dobrodružství pokračuje, ale svoji misi Francke přejmenoval na „Vencovy toulky po Austrálii. „Až opět sednu do sedla, budu informovat,“ loučí se Jan Francke.