– Doménou motocyklového závodníka Milana Engela z Josefova Dolu jsou vytrvalostní soutěže a hlavně Dakar, nejtěžší závod na světě. Na zážitky nejen z toho letošního Dakaru, ale i na své začátky rád Milan Engel zavzpomínal.
Jak jste s motorkami začal?
Jako úplně malý kluk. Největším a rozhodujícím faktorem byl táta. Ten mne do toho tlačil, ale ptal se mne, jestli chci jezdit. Samozřejmě jako malej jsem vůbec nevěděl, co to vše obnáší, ale chtěl jsem. Taťka nikdy nejezdil žádné závody, motorku sice měl, nějakou Jawu,ale ne na soutěže. Měl vidinu, že si vychová sportovce, závodníka.
Ze začátku to byl koníček…
Ano, bylo to hobby. Začínal jsem v šesti v Jiřetíně u Ládi Michálka, kde jsem se učil základy na louce nad hřbitovem. První motorku mi koupil táta v devíti letech, „pětašedesátku“. Na ní jsem jel první závod, motokros.
Řekl jste někdy tatínkovi, že nechcete jezdit?
Byly i jiné sporty, které mne bavily. Ale pak přišel ten převrat, když jsem ve dvanácti začal jezdit republiku a viděl ty ostatní kluky, jak do toho jdou. To nás s tátou definitivně chytlo. Začali jsme tvrdě trénovat i fyzičku, běhal jsem okolo Josefova Dolu a táta se mnou jezdil na kole. Mým druhým domovem se stala Tanvaldská kotlina. Tam už ale dnes trať neexistuje. Tam jsem se naučil nejvíc na ten motokros.
S tím jste ale pak skončil.
Nějak se mi to nezdálo. A tak jsme si s tátou sedli a řešili, co a jak dál. A právě Láďa Michálek měl tým, který jezdil Enduro. Řekli jsme si, že to zkusíme. Odjel jsem jeden závod na endurový motorce, druhej a vcuclo nás to! První rok jsem jezdil mistrovství republiky a ten další, když mi bylo šestnáct, jsem jel na první Šestidenní.
A kde to bylo poprvé?
Konala se v Chile, byl jsem mezi účastníky nejmladší. Šestidenní motocyklová soutěž je vlastně takové Mistrovství světa národních a klubových týmů. Další rok už mne chtěly jiné týmy, po dvou letech jsem přestoupil do týmu KBS a dva roky jezdil světové soutěže. V té konkurenci, kde jezdili opravdu rychlí jezdci, mne to výkonnostně vytáhlo nahoru a už to dostalo ty grády.
A jak se vám vedlo doma?
České mistrovství pro mne bylo jednodušší, začal jsem vyhrávat a udělal i nějaký titul. Pak jsem začal jsem jezdit i Mistrovství Evropy, protože na Mistrovství světa prostě žádný klub v republice neměl finance. Šestidenní, jako reprezentace, se ale jezdila dál.
Po několika letech přišla znova otázka, co dál…
Zasáhla náhoda. To mi bylo asi 23 let, když založil klub David Pabiška a Ervín Krajčovič a David Pabiška jel za tým Dakar. A měli takovou myšlenku a představu, že by chtěli vychovat nějakého mladého jezdce na závody tohoto typu .Tak jsme se toho chytli měli jsme zájem a že bychom to zkusili. Sehnali jsme nějaké partnery. A protože jsem za sebou měl nějaké výsledky, odjeté závody MS i tu Šestidenní v Chile, tak mne pořadatel pustil k účasti na Dakaru. Ten se jel v jižní Americe.
Vhozenej do vody a plav…
Asi tak . Všechny začátky na Dakaru mne naučil David Pabiška a Ervín Krajčovič, jeho tým, který mne drží a pomáhá mi Já jsem se našel v tomhle typu závodění, kde, kromě Dakaru, je spousta dalších, krásných závodů. Například loni jsem udělal Mistra Evropy v rallye dvakrát na týdenním závodě v Řecku. Bylo to moc krásný, hodně navigace, krásná příroda, fakt zajímavý.
Jezdil jste motokros, enduro, dálkové rallye, jak se dá všechno zvládnout a stále se zlepšovat?
To je daný vývojem sportovce. Jako mladý jsem byl agresivnější a výbušnější, tak proto ten motokros,. Pak jak jsem se zklidňoval a s tím přišlo enduro, i když je možná nebezpečnější. Rallye pak už byl další krok a posun v mém vývoji.
Čím byl letošní Dakar jiný než ty předchozí?
Celkově bylo vše otočené o 360 stupňů oproti jižní Americe. Ani ne terénem, ale organizací a také tou kulturou, která v Saudské Arábii je. Již dopředu nás upozorňovali na některé věci, kterých je třeba se vyvarovat. Jako například otázka zahalování, absolutní zákaz alkoholu a podobně. A hrozily i tresty od pořadatele při nedodržován těchto zásad. Jediné dosažitelné tam bylo nealkoholické pivo ve společném bivaku.
Nezaskočilo vás počasí?
Před závodem nás varovali, že tam bude zima. A opravdu byla. Při ranních přejezdech na motorce mezi bivakem a startem bylo okolo 5 – 6 stupňů. A ten přejezd byl třeba 100 až 300 kilometrů Tak to člověk promrzl.
A jaké byly tratě a krajina? Dalším rozdílem byla nadmořská výška, kde v jižní Americe jsme se pohybovali až okolo 5 000 metrů a tady byl nejvyšší bod 1 800 metrů. Jinak krajina byla krásná, tratě byly od šotoliny, kamení a sem tam písek. Postupně ale přecházely do Sahary, do dun a písčitých plání. A byla část, kde v písčité pláni byly kamenné útvary. Byla to chráněná oblast, kterou jsme museli objet po silnici a měli jsme čas se „kochat“ nádhernou scenérií.
Jenže Dakar byl především tvrdá dřina i nehody. Ta jedna asi obletěla svět ve zprávách všech agentur, které dění na Dakaru přenášely. Milan Engel na motorce a vzadu pouze ráfek bez pneumatiky.
To byla nepříjemná záležitost, která mne výsledkově dost srazila dolů, protože jsem měl rozjeto na dobrý výsledek. Na jednu stranu jsem měl štěstí, že to nebylo v dunách, kde by to bez pneumatiky nešlo. Naštěstí se střídaly povrchy od šotoliny, skály, písku a podobně a mohl jsem jet dál. A díky tomu střídaní povrchu to ten ráfek vydržel. Jel jsem tak 60 kilometrů a po projetí cílem ještě dalších 14 km do servisní zóny. To jsem jel vedle silnice. Jenže problém byl i v servisu, protože v týmu máme nový a starý model a tady byl k dispozici přesně ten opačný. A tak se muselo improvizovat. A to bylo do bivaku ještě 90 kilometrů a já to měl jen tak tak s časovým limitem a hrozila penalizace .
Nehod ale bylo hodně…
Za tu soutěž je různých nehod víc, jen ne všechny jsou vidět. Tahle vidět byla. Bylo to celkem nevinný. Ta erzeta, rychlostní zkouška, byla hrozně dlouhá a navíc už to byla desátá. Jak je člověk unavený, tak klesne pozornost. Duny jsou celkově zrádný a v týhle etapě to organizátoři udělali těžší a poslali to přes ně.
Kde se vlastně stala chyba?
Vše byla moje nepozornost, 600 metrů před cílem. Měl jsem to i označený v rout booku. Byly navátý takový dva hrbolky, jazyky z písku. Ale jak člověk už vidí ten cíl … Už jsem nebyl tak ve střehu, viděl jsem ty jazyky v poslední chvíli a vymrštilo mne to do vzduchu. Ani nevím, jak jsem letěl. Dopadl jsem na hlavu, naštěstí do měkkého písku, mám to i na fotkách.
Bez úrazu se to neobešlo…
Byl jsem celej bolavej, vyhozený rameno, bolavá kyčle a tak… .Že to bylo před cílem, tak tam byli lidi a ty mě doslova zvedli a posadili na motorku a tak jsem těch 600 metrů nějak dojel. No a po projetí cílem jsem se hodinu dával dohromady. A po dvou prášcích jsem pak dojel do bivaku. Ale ten druhý den!
Jak jste fungoval další den?
Nebyl jsem schopný dojít ani na snídani. Ale pomohli mi se oblíct, posadili mně na motorku, nemohl jsem na ní ani pořádně sedět. Ale protože to bylo už jen nějakých 160 kilometrů do cíle a ten adrenalin zabral. Tak jsem nakonec jel ve stupačkách a celý Dakar jsem dokončil.
A jak to vypadalo po návratu domů, co vás čekalo?
Odletěli jsme hned ten den po dojetí. Tři dny jsem byl doma, dohodl si lékaře, abych se ubezpečil, že je všechno v pořádku. No a šel jsem do práce. Postupně jsem se začal dávat do kupy a zase trénovat.
A další Dakar plánujete?
Ano, budeme se snažit co nejlépe se připravit. Podle mne jsme v Dakaru už na úrovni špičky. Ale chce to trénovat a rehabilitovat, takže skoro nestíhám. Na oslavy snad nebyl ani čas.
Milan má před sebou další období přípravy, během kterého absolvuje závody enduro a také motokrosu. Zaměří se hlavně na zvýšení rychlosti, zdokonalení v navigaci. A jaký je řidič v běžném provozu? „Věřím, že určitě dobrý. Nepotřebuju si nic dokazovat.“