Kdy jste s atletikou začala?
Oba moji rodiče dělali atletiku. Jsem teda z atletické rodiny. A začala jsem už v páté třídě na jablonecké základní škole na Žižkově Vrchu, která měla sportovní zaměření. Věnovala jsem se více disciplínám, později jsem se věnovala skoku do vejšky. Ten jsem si jako dítě vydupala, vždycky jsem chtěla skákat do vejšky. A dařilo se mi. Dvakrát jsem vyhrála extraligu, osobák jsem měla 177 centimetrů. Pak k tomu přišly víceboje, ale v nich byl i hod oštěpem. A na hody jsem nadaná nebyla. Běhala jsem taky 400 metrů překážek. Celou dobu jsem reprezentovala TJ LIAZ, jen dva roky, když jsem studovala vysokou školu v Praze, jsem startovala za VŠ.
Jaká byla cesta k trénování?
V pětadvaceti letech jsem měla úraz kotníku a se závodní atletikou jsem skončila. A trénovat jsem začala nejprve pár dětí, včetně mého nejstaršího, tehdy desetiletého syna. By hyperaktivní a hned tak je někdo trénovat nemohl. A k tomu mě ještě tatínek požádal, jestli bych několikrát do roka nemohla zajet s dětmi na závody. No a tak jsem začala trénovat a na závody nejen s dětmi jezdím dodnes.
Vaši synové sportují?
Všichni tři atletiku dělali. Nejstarší syn způsobil, že jsem začala trénovat, když jsem nechtěla, aby se s ním a ostatními kluky zlobil někdo jiný. Prostřední hrál fotbal, skákal tyčku. Má rád všechny sporty. Nejmladší skáče tyčku a pomáhá při organizaci závodů.
Kdo podle vás patří k atletickým ikonám a uznávaným osobnostem?
Když už bych měla někoho jmenovat, tak Jarmilu Kratochvílovou. Ta opravdu hodně dřela, nikdo si to nedokáže představit. Teď taky dělá trenérku a vídáme se na závodech. Je to velmi slušný a férový člověk. K ní jsem vzhlížela, ona pro mne byla opravdový atletický vzor. A jako výškařku uznávám Miladu Karbanovou, to byla můj jediný vzor.