Jeden z nejúspěšnějších trenérů běžeckého lyžování Zdeněk Ciller zemřel v neděli 10. prosince 2023 ve věku 87 let. Jako trenér ženské reprezentace, ke které přišel v roce 1968, stál v 70. a 80. letech za vzestupem československého běžeckého lyžování, který vyvrcholil ziskem čtyř cenných kovů na třech olympijských hrách.

V roce 1972 dovedl Helenu Šikolovou k bronzu v Sapporu, o osm let později zopakovala stejný úspěch Květa Jeriová v Lake Placid. Ta byla třetí i na olympijských hrách v roce 1984 v Sarajevu, kde zároveň československá ženská štafeta vybojovala stříbro. Čest jeho památce. 

„Pohybovali jsme se ve stejných vodách," zavzpomínala na Zdeňka Cillera Alena Bartošová, která byla členkou úspěšného lyžařského týmu. Obě rodiny se velmi přátelily a mnohaleté kamarádství pokračuje mezi Alenou Bartošovou a Milenou Cillerovou stále. 

„Zdeněk Ciller byl závodníkem a trenérem nejprve rychlostní kanoistiky. A já jsem jako závodnice v tomto sportu začínala. Byli jsme kamarádi. Když jsem se pak rozhodla pro běžecké lyžování a dostala se po třech letech do reprezentačního týmu, setkala jsem se s ním v lyžování jako s mým reprezentačním  trenérem. A jeho manželka, Milena Cillerová, byla moje kolegyně, běhala s se mnou na lyžích. Vytvořily jsme oddílovou běžeckou štafetu, která byla zároveň reprezentační československá.

Trénovala jsem s ním něklik let až do Olympijských her v Sapporu. Po nich se jeho žena a Helena Šikolová zřekly reprezentace a já jsem tam zůstala. To už ale pod vedením jiných trenérů. Ale protože jsem z Jablonce a Zdeněk také, znala jsem ho dobře, přátelili jsme se celá léta, s Milenou jsme byly už tenkrát kamarádky, společně jsme lyžovaly, jezdily na vodě, sportovaly. Když se Cillerovým narodila dcera, tak tu zase trénoval můj manžel Jiří Bartoš.

Zdeněk byl velice přísný trenér s velmi specifickými tréninkovými metodami a přístupem. Když vzniklo Středisko vrcholového sportu, působil tam společně s mým mužem a s Milenou. Chvíli se také pohyboval kolem biatlonu. Byli jsme opravdu propojené rodiny a mezi námi bylo hezké přátelství. Když už jsme skončili se sportem, potkávali jsme se na různých sportovních akcích a setkáních. Kdysi totiž bylo něco jinak než je teď.

Jako lyžaři jsme chodili fandit volejbalistům, hokejistům, kanoistům, atletům, chodili jsme z jednoho zápasu na druhý a fandili jsme všichni všem. A to bylo moc pěkné, všichni sportovci v Jablonci byli daleko více propojení. Dnes je to jinak a to je škoda. Se Zdeňkem a jeho rodinou jsme se celý život s mým manželem pohybovali ve stejných vodách. A s Milenou si voláme a setkáváme dodnes."