Daniel Honzig, reprezentant České republiky v akrobatickém lyžování – jízdě v boulích, rodák z Jablonce nad Nisou, se rozhodl ukončit sportovní kariéru. Určitě to ale nebylo rozhodnutí ze dne na den, nebo z důvodu neúspěchu.


ROZHODLA I PANDEMIE
Několik měsíců zvažoval svoje další profesionální sportovní působení a přemýšlel nad svým osobním životem do budoucna.
Co ho k jeho rozhodnutí vedlo? „Trochu tomu všemu napomohla i situace s koronavirem, která okolo sportu, akrobatického lyžování nevyjímaje, byla. Na konci sezóny se neodjely některé závody. Po konzultacích s trenérem Filipem Víchem, kterým je můj nejlepší kamarád, jsem udělal rozhodnutí aktivní závodění ukončit. Mnohokrát jsme to probírali ze všech stran, nebylo to z mé strany žádné unáhlené rozhodnutí,“ okomentoval své rozhodnutí Dan.
Je mu dvacet sedm let a když na misky vah položil všechna pro a proti, rozhodl se: „Chci začít dělat něco, jak bych to řekl, prospěšného. Lyžováním bych v budoucnu nemohl uživit rodinu tak, jak bych si představoval. A chci už také zkusit v životě jiné aktivity než jen sport. Dokud na to není pozdě.“


KDYŽ JE V ČÍNĚ BOUŘE
Sezóna Daniela Honziga začala jako každá jiná. Absolvoval přípravu bez velkých změn. „Potom jsem odjel na závody Světového poháru do Finska a do Číny. Z Číny jsem se vrátil za pět minut dvanáct, 18. prosince. Chvíli potom začaly přicházet zprávy o viru. V Číně jsme ale nic nepostřehli. Závodně mi to tam moc nevycházelo, jak bychom si s trenérem představovali. Po závodech přišla, podle místních, sněhová bouře. To když tam napadlo asi deset centimetrů sněhu. Pro Číňany to bylo něco hrozného, natvrdo zavřeli dálnice. Naši kolegové ze Skandinávie nemohli pochopit, proč nás nemohou odvézt na letiště,“ vylíčil situaci v Číně Dan.


ČÍNSKOU ZEĎ  NESTIHLI
Byli s trenérem rozhodnutí, že po závodech zůstanou ještě o několik dnů déle a prohlédnou si památky Pekingu, Čínskou zeď a další zajímavosti této země. „Měli jsme zabukované letenky i hotel. Jenže pak bylo všechno, kvůli té, v uvozovkách, sněhové bouři, jinak. Všichni zůstali v horském středisku. A potom přednostně odváželi ty, kteří měli letenky s dřívějším datem odletu. Prostě nastal zmatek. My jsme zůstali ve středisku až do dne našeho odletu. Na letišti pak už ale nebylo možné nechat si věci v úschovně, místo toho, abychom se jeli podívat alespoň do centra Pekingu, jsme seděli se zavazadly celý den na letišti,“ vylíčil napínavou situaci v předvánoční Číně Daniel.
Když pak ale přišly v lednu zprávy o koronaviru, uvědomili si, že to vlastně bylo možná znamení a dobře to pro oba dopadlo.


TRÉNOVAL NOVÝ SKOK
Daniel začal skákat před sezonou nový skok s názvem flat spin 360, s chycením jedné lyže, tzv. japan grab. „Nejprve jsem ho natrénoval ve vodě a poté na ledovcích. Protože to šlo v pohodě, zařadili jsme tento prvek do závodů. Vzhledem k tomu, že letos nebylo žádné mistrovství, dalo se to brát jako součást přípravy na ta nadcházející. Začali jsme vše dolaďovat na prudkých kopcích. Našli jsme drobné chyby a odjeli do Číny s tím, že tam se to určitě už povede,“ popsal svůj záměr úspěšný lyžař.
V Číně to má navíc rád. Většinou mu tam závody sedly a dařilo se mu. Ale tentokrát, jak uvedl, s tratí trochu bojoval, protože byla nějak zvláštně přemrzlá. A špatné byly i sněhové podmínky hlavně na dopadech. „Bylo to, jako když skáčete do kuliček. Špatně se z toho zatáčelo a brzdilo v nájezdu do boulí. Skok jsem ale skočil, i když s problémy. Nebylo to tak, jak jsem chtěl,“ dodal k premiéře nového prvku.


RUSKO I ŠVÉDSKO PADLY
Z finančních důvodů, a také proto, že nebyla tak důležitá sezóna, se ještě rozhodl vynechat některé závody a tento skok pořádně dopilovat doma. Počítal ale s tím, že ještě na konci sezóny pojede na závody Světového poháru do Ruska a Švédska. Jenže to už koronavirová anabáze ve světě všechno stopla. „Tam už jsem chtěl jet s rozhodnutím, že končím a vlastně se s tratí a závoděním rozloučit co nejlepším výkonem. A následně jsem měl ještě v plánu rozloučit se doma na Českém poháru a Mistrovství republiky na tanvaldském Špičáku. Všem jsem tam své rozhodnutí chtěl oznámit a poděkovat. Jenže ze dne na den všechno skončilo,“ vylíčil nesplněnou představu jablonecký lyžař.
O koronaviru se za svého pobytu v Číně nedozvěděli vůbec nic. První zprávy se dozvěděli až po návratu domů. „Tam bylo ticho po pěšině. Wu Chan je ale od Pekingu tisíc kilometrů daleko, tak asi proto.“


ODMĚNY JEN PRO DESET
S trenérem Filipem Víchem jim to spolu po celou dobu spolupráce fungovalo na kamarádské úrovni. Věřili si, spoléhali na sebe, všechno spolu rozebírali, řešili a rozhodovali. „Nebylo to rozhodnutí z hodiny na hodinu. Moje výsledky už taky neletěly vzhůru, jak bych chtěl. A když navíc musí člověk stále shánět finance, to časem omrzí. V závodech jsou totiž finanční odměny pouze pro ty v první desítce. Ta má vše placené. Ale jedná se hlavně o závodníky velkých týmů. Mají odměny ze závodů spíše jako kapesný,“ uvedl ke svému rozhodnutí Honzig.
Teď už ví, jakým směrem se chce ubírat a do čeho se pustit. Jak prozradil, rozjel svůj život po více cestách. Jednou z nich je také podnikání. A navíc v neobvyklém oboru.


NOVINKU SÁM TESTUJE
„Se svým kamarádem, bývalým francouzským závodníkem, Guilbaut Colas, chce do České republiky přinášet speciální balanční židličky ActiveBase, které podporují a aktivují práci vnitřních břišních svalů okolo páteře a zabraňují bolesti zad a dalších problémů. „Fungujeme na přátelském úrovni a mám volnou ruku ve všem, co dělám. Měl jsem možnost dva roky ActiveBase testovat a nedám na něj dopustit. Byl bych rád, pokud bych mohl touto cestou pomoci sportovcům a lidem co dlouhodobě pracují v sedě, aby jejich bolesti zad přirozeně odezněly. Celé to nyní začnu spouštět,“ řekl Dan, který má určitě ze sportu dostatek zkušeností s tím, když člověka bolí záda a svaly. A také dobře ví, jak nutná je rehabilitace a regenerace nejen pro sportovce.


BUDE TAKY TRÉNOVAT
Sport, lyže a akrobatické lyžování ale přesto neopustí. Kromě podnikání s fyzioterapeutickými pomůckami se bude věnovat společně s Kristýnou Hnykovou a dalšími trenéry z TJ Bižuterie trenérské práci s dětmi. A bude se snažit vychovat své nástupce. „Chceme vymyslet zajímavý nábor, protože nám děti odcházejí do juniorských družstev, jiné k jinému sportu nebo na školy v jiném městě. Máme v plánu vymyslet koncept, jak náš sport posunout dál a nově nastavit. Chceme to s ostatními pojmout tak, aby od nás dostali to nejlepší z obecného lyžování, než se poté rozhodnou, zda-li půjdou do boulí, nebo na jinou lyžařskou disciplínu. Je to určitě lepší, než se od šesti let zaměřit na jízdu v boulích a huntovat si tělo v tak obtížné disciplíně,“ vylíčil svoje další plány.


ZAČAL VE TŘECH LETECH
Jeho průprava byla přesně taková, jakou chce nyní realizovat u mládeže. Od tří do osmi let ho tatínek a rodina učili na Severáku lyžovat. Potom začal zařazovat první akrobatické prvky s Petrem Vokatým. „To byla doba, kdy Tomáš Suda a ostatní přinášeli tento sport do České republiky. V deseti letech jsem pak jel na své první závody Českého poháru. A pak už se to rozjelo. Za úspěšnou kariérou pak stojí celá řada mých trenérů, kterým bych chtěl moc poděkovat. Počínaje rodinou Vokatých. Petr Vokatý stál u mých začátků na Bedřichově, to jsem dělal první helikoptéry. Pak jsem se připravoval pod vedením Tomáše Sudy, Martina Lomského, a pak už jsem začal jezdit po Evropě. Přešel jsem do skupiny s Nikolou Sudovou a Radkem Herotem a začal přičichávat ke světovým pohárům. Po skončení kariéry Nikoly Sudové jsem měl nejprve slovenského trenéra Marka Polana, po něm jsem začal spolupracovat s Filipem Víchem a částečně i rakouským týmem pod vedením Slovince Aleše Špana. S Filipem jsem prožil posledních 5 let své sportovní kariéry,“ vyjmenoval sportovní osobnosti svého života, bez kterých by v akrobatickém lyžování nebyl tam, kde je a na úrovni, na které svoji kariéru končí.


OD KAŽDÉHO MÁ NĚCO
Filip Vích pochází také z Jablonce a je to voják z povolání. I při svém náročném zaměstnání si našel na trénování čas „Na všechno obětoval dovolenou. Každý z trenérů mi dal něco jiného a podílel se na tom, co na lyžích umím, a co jsem dokázal. Chtěl bych také poděkovat všem sponzorům, Dukle Liberec a známým, kteří mě jak materiálně, tak hlavně finančně podporovali a často ani nebyli vidět. Závěrem patří díky i mému mentálnímu kouči Janu Mühlfeitovi, který mě poslední roky posunul psychicky na nejvyšší stupínek. A v neposlední řadě nesmím zapomenout na rodinu a přítelkyni, jež mě neustále podporovala,“ zakončil s velkým uznáním svoji rekapitulaci Daniel Honzig.


MLADÝM BORCŮM VĚŘÍ
Lyžuje od tří let, na špičkové úrovni poprvé startoval v roce 2011, a to na Světovém poháru v Mariánských Lázních. Závody Světových pohárů jezdí posledních pět let, stejně tak i starty na Mistrovství světa. Jak vidí, jako zkušený závodník, šance českého lyžování v jeho disciplíně? „Šance na úspěchy určitě jsou. Máme dobrého trenéra Vojtu Bínka, který se stará o juniorskou reprezentaci a Filipa Vícha, který zůstává u seniorské. Máme talenty a lidi, kteří se této disciplíně chtějí věnovat v jednotlivých klubech po celé ČR. Pokud se nám povede nastavit koncepce, budou i talenti a s nimi přijdou finance. Pak šance ve světě určitě mít budeme,“ vidí optimisticky budoucnost jízdy v boulích ten, který si lyže a tuto disciplínu užil přes deset let.


JEŠTĚ O NĚM USLYŠÍME
Dodal, že jednodušší je situace u dívek, kde nejde vývoj obtížnosti skoků a techniky dopředu tak rychle. Kluci každý rok přidávají na obtížnosti a nastavují laťku výš a výš.
Pro svůj sport chce udělat Daniel Honzig co nejvíce. Zdůraznil, že mu určitě není lhostejné, jak se bude vyvíjet. A navíc spolupracuje s lidmi, kteří smýšlí stejně jako on a chtějí pro tento sport pracovat. Takže o úspěšném Danovi Honzigovi určitě ještě uslyšíme, byť na jiné pozici než závodní.