Bydlí na sídlišti ve Mšeně a není den, kdy by si nešel zaběhat. Zastaví ho jen hodně nepříznivé počasí. V útulném bytě má sbírku medailí, pohárů a diplomů, které svědčí o jeho stále aktivním životě. Začal sportovat ve čtyřiceti letech. A to, jak zdůrazňuje, byl k tomu donucený ze zdravotních důvodů. Před tím o sportu nevěděl, možná trochu, když byl na vojně.
„Měl jsem slabý infarkt. Lékaři mi doporučili držet dietu. Já jsem totiž jedl všechno, co mi chutnalo. Začaly se mi ucpávat cévy a nastaly problémy. Přemýšlel jsem, jak na to. Bydlel jsem na Rádle, tři sta metrů od lesa. Tak jsem si udělal kolečko a začal jsem běhat. Ale to bylo málo. Potkával jsem často Ivana Ullspergera, který běhával po silnici směrem k Rychnovu. Tak jsem se s ním seznámil,“ zavzpomínal na své běžecké začátky Vítězslav Jantsch.
Zmínil se běžci Ullspergerovi, že snad v Srnčím dole by mělo být běžecké kolečko. To se nabízelo jako příjemnější, než povrch silnice. „Vyzkoušeli jsme to a začali trénovat tam. První běžecké rady mi tam tenkrát udělil správce areálu pan Krupka. Já jsem nevěděl, jak správně běhat. A on mi poradil. Dokonce jsem kdysi v Srnčáku i sázel stromy, které jsou dnes už pořádně vysoké. Později jsem se dozvěděl, že v Jablonci existuje KRB, Klub rekreačního běhu. A stal jsem se jeho členem. Měli jsme pravidelné tréninky, běhali jsme na různých trasách, účastnili jsme se různých závodů. A můj první byl na patnáct kilometrů hned kolem Máchova jezera,“ vybavil si přesně Jantsch.
Zrovna pohoda to kolem známého jezera, jak popsal, nebyla. Rovinky ano, ale až moc dlouhé a fádní. „A tenkrát bylo i velké vedro, před s sebou jsem viděl, jak se tetelí v tom teple vzduch. Nějak jsem to ale do cíle zvládl. Běhával jsem se závody na tratích tak do deseti kilometrů. A ten můj první byl vlastně nejdelší. Nevěděl jsem do čeho jdu. A měl jsem radost, že jsem takový závod zvládl,“ řekl stále aktivní běžec.
play_fill
Ten má nyní svůj trénink jasně naplánovaný. Městským autobusem vyjede na Vrkoslavice a běží až do Rychnova. A zpět jede zase busem až do Mšena. „Je to pět kilometrů. Žádná velká vzdálenost, ale hlavně, když se pořád hejbu,“ zdůraznil Víťa Jantsch.
Ve vzpomínkách má mnoho závodů doma i v zahraničí. Jedním z nich je také běh z Turnova na Malou Skálu. Start je na Hruštici nedaleko Turnova, běžecká trať měří patnáct kilometrů, závodníci nad sedmdesát let běží desítku. Na něj rád vzpomíná.
Největší místo v jeho běžeckých vzpomínkách zabírají Běchovice. Tam se už mnohokrát postavil na start desetikilometrové trati. „Běžel jsem Běchovice dvaatřicetkrát. Je to vždycky v září. Letos si je chci ještě zaběhnout po třiatřicáté. Je to těžký, silniční závod. Nejnáročnější místo závěr, kopec v Hrdlořezích, tam to je stálé stoupání, jen dvě stě metrů před cílem se trať trochu svažuje. Jinak je to pořád do kopce. Kdo to nezná, tak se na „Hrdlořezáku“ zahltí a pak má problémy. Když je velké horko, musíme dávat pozor.“
A recept pro každého, kdo už konečně chce pro sebe a svoje zdraví něco udělat?
„Nedodržuji nic tak extra zvláštního. Nepřejídám se. Když jdu ven, tak běžím, neumím jen tak chodit. Běh každému doporučuji. Na závodech se rád potkávám se starými známými i novými lidmi. I to je důvod, proč běhám.“
play_fill
Příští rok oslaví devadesátku. Jestli čas pádí rychle nebo jen tak pomalu poklusává, to vůbec nesleduje. K lékaři nechodí, s úsměvem říká, že ani neví, kde svého lékaře má a nepamatuje, kdy u něho byl. Nikdy nepil a nekouřil. Tak to je možná část receptu pro všechny, kteří doma přemýšlí, kdy se už konečně začnou hýbat.
Vítězslav Jantsch nechyběl ani v jablonecké atletické hale, na únorovém závodu na tři tisíce metrů. Memoriálu Karla Líbala se v sedmi rozbězích zúčastnilo sto tři závodníků.
"Je to unikum. V osmdesáti devíti letech si opět přišel zaběhnout tento závod. Je to můj kamarád, se kterým léta spolupracuji v rámci týmu a veteránských závodů. I tentokrát zvládl Víťa Jantsch závod bez problémů,“ uvedl organizátor akce Martin Fořt.
Účastník veteránských závodů na Střelnici ale nechyběl ani na startovních listinách v zahraničí. Finsko, Belgie, Holandsko, Francie, Anglie, Švýcarsko, Rakousko, Polsko nebo Itálie. A to je jen část států, ve kterých běžec startoval.
„Konkurence tam byla zase jiná. Pro mne byl velký úspěch na Mistrovství světa v Itálii. Tam jsem běžel půlmaraton a doběhl jsem pátý. To jsem závodil v kategorii 65 – 70 let. Běželi jsme v krásném prostředí, u moře, pod palmami,“ vybavil si Jantsch.
A že se mění i vybavení závodníků, o tom také něco ví. „Svůj první maraton jsem běžel v botech značky Botana Skuteč. Byly to tvrdé boty, trochu jako semišky. To kdyby dnes někdo viděl, tak by se hodně divil. Potom jsem dostal z Německa „oregonky“, nejlehčí boty, jaké tehdy byly. Taky jsem si zlepšil čas maratonu pod tři hodiny, zaběhl jsem ho za 2:59:20. Dneska používám různé botasky. Na obuvi velmi záleží. Silnice by se měly běhat na měkčí podrážce a naopak v terénu tvrdší.“
Rád také vzpomíná na Finsko. To se v roce 1989 otevřel svět. „Jeli jsme hned na týden do Finska na závody. Strávil tam týden. A aby se nenudil, našel si tam svoji tréninkovou trasu, kterou každý den absolvoval. „Jenže se mi stalo, že jsem se jeden den na trati ztratil. Našel jsem si jeden orientační bod, běžím a myslím jen na běh. Najednou jsem zabloudil. Ale můj bod, tovární komín, mě zavedl jinam. To proto, že jsem si nevšiml, že takové komíny jsou tam dva. Dal jsem dohromady lámanou angličtinou několik slovíček, abych se zeptal. A ti lidé byli Češi!“
A jestli měl někdy chvíle, kdy už měl běhání nad hlavu a chtěl s ním „švihnout?“
„Bylo to z nezkušenosti, ještě jsem toho o běhu moc nevěděl. Nevěděl jsem, do čeho jdu. A v jednom závodě jsem pomalu, ale jistě zkolaboval. Běželo se mi čím dál hůř, až jsem skončil v příkopě. Nedodržel jsem totiž pitný režim a bylo velké vedro. Bylo to na trati Kolín – Velký Osek, běžel jsem dvacítku, deset tam a deset zpátky. Ale pak už mě vezla sanitka do nemocnice v Kolíně. A tam jsem se setkal s další závodnicí, která také zkolabovala. Pak už jsem si dával pozor. Je to o zkušenostech,“ vylíčil svůj příběh Víťa Jantsch.
Běhá od ledna do prosince. Jen v zimě se trochu bojí, aby neupadl. I na to má ale řešení. „Když je venku nějaká mimořádná situace, tak si vezmu i nesmeky. Neběžím jen, když je venku opravdu velká kalamita. To se bojím, abych si něco nezlomil,“ dodal.
Na závody nejezdí kvůli rekordům a medailím. Těší ho, že se setká se svými kamarády. Běh byl jediný sport, kterému se věnoval. „Na špičkové úrovni se dá dělat jen jedna disciplína, tu druhou už člověk šidí,“ má jasno závodník.
S touto disciplínou procestoval celou Evropu. V jednom ze svých pokojů, v tzv. Síni slávy, má desítky medailí. Nechybí mezi nimi pětadvacet půlllitrů a ani „placka“ z Mistrovství Evropy, vlastně celá sada, zlato, stříbro a bronz.“
„Nejraději běhám silnice. Cross v terénu je náročný, člověk nesmí zabloudit, nejlépe, když se drží ostatních. Ale když se dostane na chvost a hlavní pole vám uteče, tak nevíte, kam. A nebezpečný někdy může být i terén.“
Mezi vystavenými medailemi jich bylo několik i za Silvestrovský běh, takže parádní důkaz, že pohyb nevynechá ani poslední den v roce.
Jak relaxuje a jaké plány si dal do roku 2024? „Moc neodpočívám. Číst knihu je na mne moc dlouhé, když tak čtu různé brožurky. Když jsem běhal v Srnčím dole, tak jsem chodil do sauny a na masáže na Střelnici, tenkrát tam byl masér pan Novotný,“ prozradil běžec z Jablonce.
Je členem Eleven run teamu, rád reprezentuje jeho barvy. Jako správný Jablonečák má na kontě také trasu Jizerské padesátky, jen ale v letním podání.
Na kolena, klouby a jiné části těla si zatím v 89 letech nestěžuje. „Ještě musím vydržet do příštího roku na tu devadesátku,“ dodal s úsměvem a už se chystal na svoji každodenní běžeckou dávku z Vrkoslavic do Rychnova. To ale za pořádný trénink nepovažuje, jen tak, aby si provětral hlavu, říká o svém každodenním běžeckém programu. Přípravu na třiatřicáté Běchovice ale určitě nepodcení.
