Diana dosáhla zatím svého největšího úspěchu. A to ještě se zraněným a zatejpovaným ramenem. Ale dobře ví, že půjde za dalšími úspěchy. Plány a cíle má pořádně velké a na další sezónu se těší.

Jaký byl let a první dojmy?
Cesta letadlem byla v pohodě. V Krasnojarsku je šestihodinový časový posun, tak jsem se musela trochu srovnat s časem. Se svými dvěma trenéry, Tomaszem Zerebeckim a Mateuszem Tatkou, jsme šli na snídani, chvíli s odpočinuli a pak jsme se jeli podívat na kopec. Trochu se mi tou změnou chtělo spát, ale trenér mě nenechal. Další dva dny byly tréninky a také trochu volno, tak jsme si šli prohlédnout město.

Čekal vás náročný „kopec“?
Byl to kopec s výhledem na okolní paneláky. Příroda kolem žádná, spíš tam dost jezdila auta. Na kopci je k dispozici U-rampa, skokanské můstky, trať na slowstyle, skicross, je to místo, kde můžete provozovat tyto a další sporty. A navíc dlouho do noci, protože celý areál je osvícený, lampa na každém pátém metru.

Josef a Martina Ptáčkovi
Co nezměním, tak to neřeším, říká kick boxer Josef Ptáček

Trať na MS byla těžká?
Tuto trať jsem neznala, jen místo startu. V roce 2019 se na ní konala vysokoškolská univerziáda a závody na ní jeli také čeští snowborďáci. Nějaké informace jsem měla od nich a nějaké z youtube. Ve středu před závodem jsem za český tým mohla trať otestovat, což pro mne bylo velké plus. Ve čtvrtek jsme pak už měli jen dva tréninky.

Znala jste svoje soupeřky?
Všechny jsem znala z jiných závodů. Jen Rusky nebyly ani loni ani letos na žádných závodech.

Jaký byl finálový den „D“?
Závod se jel v pátek. Od rána jsem se snažila být v klidu. K snídani jsem nic nesnědla, protože mi tam jejich jídla nechutnala. Trochu jsem byla nervózní. Seděla jsem na pokoji, koukala jsem do zdi a ptala se sama sebe, jestli to dám? A rozhodla jsem se, že ano. A pak už jsme jeli na závod. Kvalifikaci jsem jela v 15 hodin. Dojela jsem třetí a bylo to pro mne příjemné překvapení. Počítala jsem, že budu tak pátá, šestá. Trochu mě to uklidnilo. První rozjížďku jsem vyhrála a postoupila do semifinále. V semifinále se mi ale nepovedl start. Jela jsem třetí, až pak v jedné zatáčce se mi podařilo předjet Rusku.

Co rozhodlo o stříbrném místě?
Start nebyl dobrý. Byla jsem nervózní. Měla jsem navíc zatejpované po celou dobu rameno. Když jsme vyrazily na trať, tak za chvíli byly holky na délku lyží přede mnou. To jsou asi dva metry, to je dost. Přála jsem si v ten moment hlavně dojet do cíle. Po první zatáčce jsem skočila Rusce na lyže a dala jsem pořádný pluh, hodila jsem, jak se říká, pořádnou brzdu. Bezvadně se mi rozjely lyže. Po druhé zatáčce a na dlouhé rovince jsem daleko před s sebou viděla dvě závodnice. Smířila jsem se s tím, že budu tak nejvýš čtvrtá. Na konečné druhé místo mi nejvíc pomohly moje lyže, byly fakt neskutečně dobře připravené. Ve čtvrté zatáčce jsem jednu Rusku předjela a ocitla se na medailové pozici. Trochu jsme se tam strkaly. A já už si strašně přála, abych byly v cíli. Závod jsem zajela v čase 57:93. První a třetí byla ruská závodnice a čtvrtá Švýcarka.

Markéta Davidová
Díky Makule pro nás byla sezóna úspěšná, hodnotí šéf SKP Jan Matouš

A v cíli vypukla obrovská radost….
Byla to velká euforie, hned jsem si to všechno ani neuvědomovala. Až večer, když jsme si dali s trenéry pořádnou večeři, tak jsem si trochu poplakala. A pak jsem na pokoji vyřizovala spoustu vzkazů a gratulací. Velmi si vážím toho, kolik kamarádů, přátel a fanoušků mi posílalo vzkazy a přání. Těší mě, že sledují moje výkony a fandí mi. Část mé stříbrné medaile patří ale také mým trenérům, díky kterým mi dobře namazané lyže pomohly na stupně vítězů. Byly opravdu senzačně připravené. Při závodě se velmi často měnilo počasí, takže dobře namazat bylo hodně těžké.

Co vás čeká dál, když je sezóna u konce?
Budu dohánět školu a snažit se, abych všechno zvládla. A hlavně mě čeká operace ramene. V lednu jsem při jednom závodě upadla do sítí a zpřetrhala si na ruce od lokte k ramenu všechno, co šlo. Všechny další závody jsem jezdila se zatejpovaným ramenem. Ale cítila jsem, že to není ono, omezovalo mě to v normálním pohybu, jak jsem zvyklá. Podle toho vypadaly i moje starty, byly pomalé, neměly dynamiku a rychlost. Tu bych potřebovala mým brzy za sebou, abych mohla rychle začít s rehabilitací a od května zase už trénovat. V této době je ale těžké dostat se na operační sál. Takže teď řeším kdy a kam.