Lyžařka z Janova nad Nisou, nadějná biatlonistka, dostala šanci startovat mezi domácími i světovými hvězdami na Světovém poháru v biatlonu.

Kdy a jak se na lyže postavila poprvé?

„Už ve školce. Chodila jsem do lyžařského oddílu a jezdila s těmi staršími na soustředění. Hrozně jsem pořád chtěla jezdit s nimi."

Podědila jste lásku k lyžování po rodičích?

„To ne, oba rodiče se věnovali míčovým hrám. Bydlím v Janově a pod horami jsem měla asi nejblíž k lyžování.

Rozhodovala jste se ještě mezi jiným sportem?

V jednu chvíli ano. Dělala jsem aerobik. A také jsem chodila a chodím, když mi to čas dovolí, ke koním. Z janovského lyžařského oddílu jsem pak při náboru přešla k biatlonu. A zůstala tam. Je to letos už šest let.

A teď ještě musíte sport také skloubit se studiem…

Ano, studuji v Praze Zemědělskou univerzitu. Mám individuální plán, čeká mne zkouškové období. Uvidíme, jak se mi to podaří skloubit. Je to mnohem těžší, než když ve škole člověk sedí na přednáškách. Musím se připravovat průběžně i na závodech. Když máme volno, tak se učím. Soustředit se ale před závody ještě na učení je náročné. Učebnice s sebou vozím. Naposledy to byla anatomie zvířat.

Na který závod nerada vzpomínáte a naopak?

Zatím jsem nikdy žádný závod nezabalila. Určitě nepovedených pár bylo, hlavně kvůli střelbě. Vzpomínám si, že na svých prvních závodech jsem se trefila z devíti ran jen jednou. Střelba je v biatlonu důležitá. Každý závod, ve kterém se trefím, mi připadá ten lepší.

Když se netrefíte, tak si v duchu zanadáváte?

Určitě. A nejen v duchu. Často i nahlas.