„Jablonec je můj domov, tady jsem se narodil. Jabloneckou atletikou prošla celá moje rodina, maminka, tatínek, bratr i sestra. Od páté třídy až do posledního ročníku gymnázia jsem se v Jablonci atletice věnoval. Znamená pro mne stále hodně, je to taková moje rodina. Nedám na ni dopustit, díky ní jsem, díky ní jsem dosáhl svých výkonů. Schody na stadionu jsou určitě sešlapané i díky mne. Vždycky, když se vracím za maminkou, vzpomenu si na to. Jablonec je pro mne nejhezčí město v České republice,“ řekl v úvodu oslav 70. výročí jablonecké atletiky Tomáš Janků, úspěšný skokan do výšky, který dnes působí na postu ředitele sekretariátu Českého atletického svazu.

Na co rád ve své kariéře vzpomínáte?
Na období v základní škole, to byla snad nejhezčí část mé atletické kariéry. Měli jsme ve sportovní třídě bezvadný kolektiv a ten vlastně vydržel až do gymnázia. Průřez zážitků, kamarádů a atletických vzpomínek je velký. Neměli jsme tak velkou nabídku ostatních aktivit a další zábavy. Když bylo trochu času, tak jsme s klukama sbírali lybarovky a házeli je do ohně…Byli jsme pořád venku, lezli jsme po stromech.

Jaké jsou, podle vás, dnešní děti?
Pohybově jsme my byli určitě víc zdatní, uměli jsme běhat, skákat, lézt po stromech. Většina dnešních dětí, která přijde do sportu, se toto všechno teprve musí učit. A v tom je asi ten posun, ovšem negativní. My jsme přišli, už jsme uměli a jen jsme se zlepšovali. Je to dané ale i životem rodičů a celé rodiny. Hodně dětí v Praze, kde žiji, tráví většinu času v nákupních centrech. Tam jdou sice na prolézačky, ale o aktivním sportu toho moc nevědí, některé ani to, co je les. Ale určitě jsou také takoví rodiče, kteří to s nimi dělají dobře.

A na co vzpomínáte z vaší sportovní kariéry nejraději?
Z každého období na něco, ze základní školy určitě na kolektiv a kamarády, na takovou čistou atletiku. Ve vrcholové atletice pak na největší úspěchy. Ale u mne to není jen o nich, ale o dobrých akcích, o dobré partě, o posezeních s kamarády. Měl jsem rád Evropské poháry a týmové hry, soutěže družstev. Tam se bojovalo v partě. Ale samozřejmě, že na moji medaili z Mistrovství Evropy nebo ze Světového poháru nezapomenu. O tom to celé bylo.

Jak vnímáte dnešní sport z vaší pozice ředitele?
Sport by neměl být jen o vrcholových sportovcích. Pokud nebudeme mít zdravě dravá děcka, ta, která mají rádi partu, budou chybět mezi žáky, dorostenci, juniory, tak je nebudeme mít ani ve vrcholové atletice. Individualita od žákovských let, která se teď často objevuje, je špatná.

Kde máte uložené vaše medaile?
Přiznám se, že ty méně důležité jsou v krabici a ty důležitější v zásuvce mého stolu. U nás v bytě nepoznáte, že jsme atletická rodina, nestavíme si svatostánky. A to byla velmi úspěšnou atletkou také moje manželka.

Která ta medaile je pro vás stále nej?
Ta, kterou jsem získal v seniorské kategorii. Bylo to Mistrovství Evropy v Göteborgu 2006, kde jsem byl vicemistrem Evropy, porazil jsem olympijského vítěze a nominoval jsem se na Světový pohár, který jsem pak vyhrál. A to se moc lidem nepodařilo, protože nominace byla opravdu velmi náročná. Tak na to jsem opravdu hrdý.

Kam se skok do výšky za ta léta posunul?
Výrazně k profesionalitě. Když jsme dřív skákali, tak i přesto, že to byla velká mezinárodní soutěž, ve které šlo o hodně, seděli jsme po skončení do noci společně, povídali a bavili se. Dneska se každý většinou odebere na svůj pokoj a sedí u počítače a sociálních sítích. Ty mám taky rád a bez nic to nejde. Ale cítím, že nás na dálku sbližují a na blízko oddělují. A to je špatně. Bývalo to obráceně. Tento rozdíl vnímám jako negativní.

Kam se ubírá česká atletika?
Doufám, že do zářných výšin, protože se o to snažíme, seč můžeme. Doba není stejná, posunujeme se dál, atletické hnutí musíme vést profesionálně. Pokud bychom na to nereagovali, bylo by to špatně, atletika by se mohla propadnout. A v tom je základní rozdíl. Teď je atletika mezi třemi top sporty v naší republice. Bereme v úvahu historii hnutí, ale musíme myslet na budoucnost a přizpůsobit současnému dění v atletice.

Jaká já náplň vaší práce?
Pracuji v sekretariátu, představuji tedy výkonnou část atletického hnutí. A vzhledem k tomu, že máme velmi aktivního a pracovitého předsedu Českého atletického svazu, musíme všichni v sekretariátu hodně pracovat a jsme stále pod kontrolou jak jeho, tak celého hnutí. Máme hodně projektů hlavně pro mládež, za posledních šest let se čtyřikrát znásobil rozpočet…

Na mládež se tedy v atletice hodně myslí…
To určitě. Snažíme se ji zatraktivnit tak, aby nám mládež neutíkala do jiných sportů, pořádáme mistrovství republiky žáků a škol, budujeme vrcholová střediska mládeže. Samozřejmě se ale také věnujeme dospělým a naší atletické reprezentaci, musíme i pro ně zajistit finanční prostředky, organizovat a zabezpečit akce.

Co dělají čeští atleti v předvánočním čase?
Teď mají nejtěžší období, začínají přípravu. Atleti odpočívají v září. Teď každý myslí už na to, aby přípravou prošel bez zranění a došel až k zahájení sezóny. A pro zaměstnance atletického hnutí je to období přípravy nového rozpočtu, dofinancování starého, připravujeme novou sezónu, organizace atletických akcí a máme ještě řadu dalších úkolů.