Jak jste se dostal k atletice?
Vždycky se mi líbily spíš individuální sporty než kolektivní. Na atletice mne zaujala hlavně její objektivita. Atletika je měřitelná a dá se porovnávat, což u mnoha sportů nejde. Když si vezmete třeba starou ročenku, můžete porovnat o kolik rychleji nebo pomaleji se ten rok běhalo.

Od kdy jste začal trénovat?
Vlastně trochu omylem. Po založení rodiny jsem neměl na atletiku ani pomyšlení. Chtěl jsem, aby moje děti dělaly nějaký jiný sport. Moje dcera Klárka si vybrala moderní gymnastiku. Jednou jsme byli na závodech a srazili jí body za to, že měla nakřivo cop. To mi přišlo přehnaný. A tak nakonec jsem byl pro to, aby dělala raději atletiku. Chodil jsem s ní na stadion a začal jsem se do toho pomalu víc a víc zapojovat, až mi trenérka Eva Mikulová řekla, ať si vezmu pár dětí a začnu s nimi trénovat. A to jsem udělal.

Jak se podle vás atletika změnila od doby, kdy jste se ji věnoval?
Nelíbí se mi to, co se děje třeba na kontinentálním poháru, kde nevyhrává ten, který hodí nejdál, ale ten, který projde “play out“. To mi přijde nefér. Za nás tohle nebylo. Nebo nové pravidlo, podle kterého se na mistrovství světa nebo Evropy dospělých nebude závodník kvalifikovat schváleným limitem, ale počtem startů na mezinárodních mítincích. To je pak spíše o tom, kdo má k dispozici při své činnosti lepšího manažera.

Koho považujete za největší atletickou osobnost?
Jana Železného, který vyhrál třikrát olympijské hry a třikrát mistrovství světa. Lékaři mu řekli, že se svým ramenem nebude moci hýbat a on se vrátil a vyhrál olympiádu. To je neskutečné. Atletickou osobností je pro mě také Jarmila Kratochvílová, která pro atletiku udělala úplně všechno a málokdo si umí představit, co to bylo za dřinu. To jsou podle mě obrovské osobnosti, i když by každého nejprve mohl napadnout Usain Bolt. Je velká škoda, že se o těchto dvou sportovcích mluví tak málo

Ester Merunková