Dnes už házenou hraje jedenáct let. Nebyla ale jeho prvním sportem. Už jako šestiletý žák začal pokoušet fotbal v libereckém Slovanu. „Nebyla tam ale dobrá parta ani atmosféra, takže jsem s fotbalem skončil,“ uvedl Patrik Matula, který je původem z Vysočiny, ale zakotvil v Liberci. A dnes je z něj nadějný házenkář, rozhodčí a také trenér mládeže. Pak mu kamarád nabídl, aby si s ním házenou vyzkoušel. A udělal dobře. „Házená mě vzala, je to tvrdý sport a to mě baví,“ zavzpomínal na svoje začátky.

Podědil jste po někom z rodiny sklony k házené?
Asi ano. Hrála maminka, když byla tak v mém věku. Ale to jsem nevěděl, to mi řekla, až když jsem se jí sám začal věnovat.

Teď už se jí ale věnují také vaši bratři…
Ano, všichni sourozenci hrajeme házenou. Já, jako nejstarší, jednoho bratra trénuji v kategorii minižáci, dalšího v kategorii přípravky a ten nejmenší je zatím v oddíle, který se jmenuje „talenťáček“ , kde se s házenou zábavnou a hravou formou zatím malé děti seznamují.

Házená vám tedy zabere všechen volný čas…
To ano, hraju jako aktivní hráč, pětkrát týdně trénuji a ještě mimo tréninků se musí člověk věnovat sám sobě, takže chodím třeba do posilovny. Před třemi lety jsem si udělal také licenci rozhodčího. K tomu dvakrát týdně trénuji ještě minižáky. Ve volném čase pak pískám a dělám rozhodčího.

A jak se vám toto všechno daří skloubit se školou. Jte ještě student a navíc vás čeká maturita.
Dá se to skloubit, ale někdy je to těžký. Mám individuální plán ale jen na tělesnou výchovu. Jsem rád, že jsou učitelé ke mě tolerantní a že mi dávají možnost se házené věnovat. Nejde to ale stíhat tak, že bych měl samé jedničky a nulovou absenci.

A už se učíte na maturitu?
Částečně ano. Píšeme písemky z maturitních otázek, takže na to se podívat určitě musím. Maturitní písemky nás čekají v dubnu. Hodně teď učitelé právě opakují maturitní otázky ze všech předmětů. A tak si někdy musím sednout k učení ještě, když se vrátím kolem osmé večer. Musím se pak vydržet učit až třeba do dvou, tří do rána, abych to uměl alespoň na trojky.

Jaký máte denní program?
Stávám v půl sedmý, ve škole si to odkroutím, pak jdu domů, hoďku dvě se prospím, vyrazím do posilovny nebo si zaběhat. Trénink mám od šesti a vracím se kolem deváté večer. Ale když jedu na trénink do Jičína, tak přijíždím mnohem dýl.

Neoblékáte jen dres Liberce.
Hraju za Liberec a za Jičín. V Liberci jsem s házenou začínal a jsem tam dodnes. Loni jsem přestoupil do Jičína, když za mnou přišli s nabídkou. Jsem rád, že jsem ji přijal, protože už teď vím, že jsem v Jičíně získal mnoho zkušeností. Pak jsem se vrátil zpátky do Liberce. V jičínském B týmu ale hostuji a hraju s nimi I. ligu. V zimě bych měl dostat hostování do áčka. A s ním bych měl nastupovat v extralize.

Jaký je váš sportovní sen?
Asi jako u každého sportovce. Zúčastnit se olympiády. Stát pod olympijskými kruhy je asi ten nejhezčí pocit. A pak také dostat nabídku do, jako pro většinu házenkářů, německé Bundesligy. Ať si říká kdo chce co chce, tak je, podle mne, nejlepší. A pak mám také ještě další sen, a to vyhrát Ligu mistrů.

Je splnění nějakého z vašich snů už hodně blízko?
Připravuje se podpis smlouvy, ve které je zakotveno, že od příští sezóny budu nastupovat dva roky za Jičín. Jsem za to rád, protože tam určitě získám zase další zkušenosti, protože Jičín se každý rok pere o nejvyšší příčky v extralize.

Kolikrát týdně trénujete?
Pětkrát, dvakrát v Liberci a třikrát v Jičíně. Na tréninku se piluje hlavně taktika a herní dovednosti. Ale vedle toho se musí člověk ještě věnovat.sám sobě, posilovat fyzičku, aby předcházel zraněním. Musí si udělat také čas na masáže a rehabilitaci. To ke sportu patří.

Toto všechno předáváte svým malým svěřencům?
Určitě. Snažím se jim všechno vysvětlit, aby si o tom sportu nedělali mylné představy. Není to jen o hraní, ale také o tom, jak se hráč o sebe stará mimo házenou a jak naučí svoje tělo regenerovat, aby pak fungovalo. Jen tak se mohou posunout výš.

Mají, podle vás, současné děti o sport zájem?
Myslím, že nejen český, ale i světový sport je teď trochu v útlumu. Vidím to u svých kluků, nedokáží udělat kotrmelec, deset kliků, dělá jim problém se hýbat. Každý má mobil a to je baví. Nejsem sice tak starý, ale pamatuju, že můj ročník po příchodu ze školy hodil tašku do kouta a šel na hřiště. Sportu jsme byli ochotní dát víc. Ty další ročníky se už do něj moc nehrnou. Není to jen problém házené, ale všech sportů a nejen u nás. V naší malé republice zase tolik dětí není a talentovaných už vůbec. Nabídka sportů je velká a dětí je málo. Když se nechají vyrůst jako polena, tak bude brzy český sport tam, kde nikdo nechce, aby byl. Je to ale i o rodičích, aby je ke sportu vedli a o škole, kde se mu také můžou věnovat.