Rodičovství si užívám, vyznává se Krčmář. Sport má teď pro něj úplně jiný náboj

Byla to pro vás velká revoluce v životě?
Ani ne. Mně i přítelkyni je jedenatřicet let, takže nejsme ve věku, kdy by nás to zaskočilo. Naopak. Miminko jsme chtěli. Nemohu říct, že jsme na to bylo připraveni, na to se připravit asi ani nedá. Ale nebylo to pro nás nic nenadálého.

Van Buren pobouřil Krčmáře. Pár piv po zápase? Tohle je špatně, štve biatlonistu

Neopustila vás po té radostné události trošku tréninková morálka s tím, že byste byl raději doma než někde jezdit po soustředěních?
(směje se) Zatím ne. Právě naopak. V této chvíli si ten sport naopak víc užívám. Nyní je pro mě v životě důležitá i jiná věc. Vzpomínám si, že vždycky, když to říkali starší kluci v týmu, tak jsem tomu nevěřil. Ale tohle dokud nezažijete, tak to nepochopíte. Teď už jsem je pochopil a beru to tak, že má pro mě sport jiný náboj. Navíc se k týmu vrátil trenér Michal Málek, se kterým jsem spolupracoval do Pchjongčchangu, přišel Matt Emmons. Takže najednou je tady spousta nových vjemů a mám ohromný pocit z toho, že mě to baví.

Překvapilo mě, že s Mattem jste při konzultacích hovořil česky.
Matt umí výborně česky, to je v pohodě. Ale už jsme se bavili o tom, že bychom si udělali anglické dny, kdy budeme hovořit jen anglicky. Aby nás Matt posunul někam dál i v řeči.

Když už jsme u těch změn: Nebylo jich v létě moc? Nového trenéra i trenéra střelby už jsme zmínili, vyměnil se i servisní tým. Jak vnímáte tu obměnu u týmu?
Nejvhodnější čas pro změny je vždy po olympijském cyklu. A to bylo právě nyní. Vzniká tím prostor pro vzájemné poznání a zapracování se. To, co se nyní nastavilo, by mělo další čtyři roky vydržet. Aby to nebylo jako třeba ve fotbale, kdy se po půl roce vymění trenéři… Nějaká koncepce je v našem sportu vidět až po roce po dvou. Sám za sebe vnímám, že změny byly potřebné. V posledních letech všechno fungovalo tak nějak ve stále stejných kolejích. Neříkám, že ve špatných, ale myslím si, že oživení bylo vhodné.

Rád bych se zastavil u servisu. Jak to v praxi u vás funguje. Oni udělají lyže, vy si je nasadíte a jedete? Nebo se také podílíte na jejich přípravě?
Servis je nezávislá skupina lidí. (usmívá se) Oni se starají o veškerou mázu. Jediné, do čeho my zasahujeme, je finální výběr lyží. Oni, než my přijdeme na testy, což bývá tak hodinu a půl před startem, nám vyberou z našich lyží dva až tři finální páry. My si pak sami vybereme, na kterých budeme závodit. To je jediná věc, do které zasahujeme. Za ostatní věci ohledně přípravy lyží je už zodpovědný výhradně servisní tým.

Videodotazník pro Michala Krčmáře: Při biatlonu si děti vyzkoušejí úplně všechno

Stihnete za tu hodinu a půl vyzkoušet všechny tři páry lyží ve všem potřebném - do kopce, z kopce, po rovině? To mi přijde jako jeden malý závod předem.
A to je v tom ještě nástřel na střelnici, který začíná hodinu před závodem. (směje se) Test lyží tak většinou trvá jen deset až dvacet minut a člověk si projede nějakých dva až dva půl kilometru. Servisáci jedou s náma a lyže si prohazujeme na trati, abychom si důkladně ověřili, jak fungujou v terénu. A na závěr se potom udělá rychlostní test. Stíhá se to.

U přírodního sněhu je to jasné. Ale pozná se i na technickém sněhu, kde byl vyráběn? Zda jedete vysoko v Anterselvě, nebo třeba v Novém Městě?
Je v tom rozdíl. Technický sníh také kopíruje podmínky, ve kterých je vyráběn. Například tady ve Vysočina Areně je větší vlhkost než v Anterselvě. Technický sníh navíc není typická vločka, je to spíš krystal. Hodně do toho promlouvá také mráz. Na olympiádě v Číně byla abnormálně nízká vlhkost, sníh byl ohromně vyschlý a úplně jiný než kdekoliv jinde.

Nakousl jste počet lyží. Kolik párů na sezonu potřebujete?
Držím si tak dvaadvacet až třicet párů lyží. Moje zkušenost je taková, že dobrý pár lyží vydrží dvě až tři sezony.

Předpokládám, že všechny s sebou nevozíte?
Samozřejmě ne. Když je zima, vozím tak deset párů. Na přechodné podmínky beru dvanáct až patnáct párů. Člověk to má v kamionu, ale není to tak, že za rok objedu všech třicet párů lyží.

Vaší první velkou akcí bylo mistrovství světa v Novém Městě na Moravě. Za rok jste jel na olympiádu do Soči. Nyní bylo zpětně rozhodnuto o tom, že česká ženská štafeta získá za tamní závod dodatečně bronzovou medaili. Vzpomínáte si na ten závod? Byla tehdy děvčata zklamaná ze čtvrtého místa?
Nechci, aby to vyznělo vůči holkám nějak špatně. Ale na těch Hrách bylo tolik medailí, že já si pamatuji spíš oslavy. (smích) Vím, že byly čtvrté, ale holky to asi prožívaly víc. Já jako nováček jsem prožíval ty medaile. Takže moje vzpomínky na Soči jsou trošku jiné. Jinak si myslím, že tohle je to nejhorší, co se jim mohlo stát. Když vám pošlou medaili poštou za nějakých osm let, tak je to víceméně jedno.

To říká snad každý sportovec. A v rozhovoru po konci kariéry na jaře mi to potvrdila i Eva Puskarčíková, že vítězné pocity už jí to nenahradí.
Jasně. Je to hezké, že jste zanesen mezi olympijské medailisty. Ale já sám jsem medaili získal v Pchjongčchangu, a vím, co to všechno obnášelo. Ty emoce, ať už při závodě, po jeho skončení nebo ten následný kolotoč - to je prostě nenahraditelné. O to všechno, hlavně Jíťa s Evou, protože Gabča s Verčou získaly jiné medaile, přišly.

Pamatujete si něco z toho kolotoče po zisku stříbra v Pchjongčchangu? Nebo jste byl v jakémsi transu, že jste mechanicky odpovídal, automaticky šel na vyhlášení…
Moc si toho popravdě nepamatuji. Pamatuji si poslední kolo, kdy na mě Ondra Rybář křičel nějaké ztráty. Pak si vybavuji v cíli Jirku Hamzu, který do mě tloukl, že už mám jistou medaili a já mu říkal, že počkáme do posledního závodníka v cíli. Tu sérii rozhovorů a podobně, to si vůbec nepamatuji. Například ten můj slavný rozhovor, kdy jsem se rozbrečel. Spousta lidí mi pak psala, že to bylo hezké, a já si říkal: To si musím pustit, vůbec nevím, co jsem tam říkal a dělal. Takže to byl opravdu velký kolotoč a ani se to nedá moc popsat.

Co se může, co ne. Krčmář vyvolal debatu o sázení sportovců

Ale to jsou jistě momenty, o kterých jste ve svých začátcích snil, že?
Musím přiznat, že ano. Když je vám osm deset let a zasníte se, tak olympijská medaile je to nejvíc. Já jsem pochopitelně chtěl nejprve reprezentovat, pak se to posouvá výš. Ale olympiády jsem sledoval už jako malý kluk. Vstával jsem, nařizoval si budíky… do dneška prožívám letní olympiády a soucítím s těma sportovcema. O to víc, když vím, jaké emoce to přináší.

Jak jste se vůbec dostal ke svému sportu? Je jasné, že ve vašem domovském regionu jsou zimní sporty populární, ale proč zrovna biatlon? V té době to ještě asi nebyl u nás top sport.
No to vůbec. Pamatuji si, že když jsem jezdíval do školy autobusem nebo vlakem a bavili jsme se o sportu, tak když jsem řekl biatlon, padaly otázky typu: To je, jak běháš a jezdíš na kole, že jo? Ne ne, to je duatlon, já jezdím na lyžích a střílím. Aha! (smích) Opravdu to nebyl známý sport, ale něco mě na něm muselo vnitřně přitahovat. Hrál jsem fotbal, začal jsem k tomu lyžovat. Když jsem pak šel do páté třídy na sportovku, byla tam možnost i dělat biatlon. Tak jsem si to zkusil. Začalo mě to bavit, začal jsem se tomu věnovat, a protože tam byl i dobrý kolektiv, tak mě to vtáhlo.

Jezdíte i hromadné závody a štafety, ale přece jenom se nejvíce závodí individuálně. Které ty závody máte raději?
Pro mě jsou určitě lepší kontaktní závody. Je to takové živější, víc se tam toho děje. Člověk má v tom to, proč sport vůbec dělá - je tam přímý souboj. To mě naplňuje. Ať už na střelnici, tak i na trati. I když jsou to kolikrát i neúspěšné souboje, protože ani Johannes (Johannes Thingnes Bø, nejlepší biatlonista současnosti - pozn. aut.) vše nevyhraje. (smích)

Dá se biatlonová štafeta přirovnat ke kolektivnímu sportu? Nebo si i tak každý odjedete svůj úsek a jdete do šatny?
Určitě se dá přirovnat ke kolektivnímu sportu v prožívání úspěchu či neúspěchu. Jinak se to ale třeba s fotbalem porovnávat nedá. Fotbalisti jsou na tom hřišti pořád v jedenácti a nějak si pomáhají. My sice jedeme společnou štafetu, ale čas máme každý individuální. Jedete sám a nikdo vám nemůže pomoci. Kdybychom jeli na trati všichni pohromadě, tak se můžeme bavit o tom, že to je podobné. Jinak ne.

Tahle otázka mě napadla již dávno, zatím jsem ji nikomu nepoložil. Snad se za ni nebudete zlobit. Jaké to je, když jde finišman na trať v už ztraceném závodě?
Hrozný! (smích) Je to fakt hrozné. Ale teď to nemyslím vůbec zle vůči nikomu. Tohle je nepříjemné pro každého. Já to stále beru tak, že se to může stát. Ostatně, i já jsem několik štafetových závodů klukům pokazil. Když ty pocity nějak popíšu. Stojíte připravený, nahecovaný, namotivovaný na startu, zahříváte se, rozjíždíte se - a najednou vidíte, že už s tím nepůjde nic dělat. To už se člověku fakt do toho závodu nechce jít.

Jak se namotivujete, abyste to na trati „neodevzdal“?
Já s tím pracuji tak, že se vnitřně hecuji, že si pojedu svůj vlastní individuální závod. Abych já z toho měl dobrý pocit. To je asi tak jediné, co se s tím dá udělat. Protože jestli dojedete ve štafetě dvanáctí nebo osmnáctí, to už lidi moc nezajímá. Po nás se chce, a chceme to samozřejmě i my sami, abychom jezdili do šestého místa. Občas nejhůř do osmého. Top týmů je šest až osm, a to je náš cíl. Patřit mezi ně.

Davidová je počtvrté biatlonistkou roku, Hamzovi chyběla medailová třešnička

Česká mužská reprezentace prožívá přerod týmu po odchodu zkušených mazáků v posledních letech. Najednou jste vy tím nejzkušenějším členem týmu. Jak vnímáte nastupující mladé kolegy? Máte se o čem spolu bavit, rozumíte jim?
Vždycky si máte co říct. To myslím funguje dobře. Je jasné, že to je úplně jiné, ti kluci jsou nastavení trošičku jinak, než byli starší kluci. A opravdu to nejde porovnávat. Já sám jsem měl vloni tendenci to srovnávat. Co bylo dřív, co je teď. Jenže mě to akorát samotného ubíjelo. Věřím, že jsem byl někdy i protivnej, když jsem pořád něco srovnával. Takže jsem na tom letos po sezoně v době volna hodně pracoval. Abych sám sebe přenastavil a fungoval tak, že zažívám něco nového. Uvidíme, jak to půjde.

Přemýšlel jste při tom přenastavování i o své budoucnosti? Vydržíte ještě jeden olympijský cyklus?
Sportování je hezké povolání, ale nemůžete si říct, že se všechno povede. Už třeba zdraví je jenom jedno a je to hodně ošemetné. Uvidím, jak se všechno bude vyvíjet. Jaké budu mít pocity, sportovní i s rodinou.

Tedy, parafrázujeme-li několikrát zmíněné fotbalisty, půjdete sezonu od sezony?
Takhle úplně asi ne. Můj cíl je účast na mistrovství světa v Novém Městě za dva roky. To bych si nechtěl nechat ujít. Ale bavit se o dalších dvou letech do olympiády, to ještě ne. Pokud budu zdravý a cítit, že se mohu prát s těmi nejlepšími, tak budu jezdit dál. Pokud ucítím, že jsem udělal maximum, ale nejde to, tak půjdu jinou cestou. Jsem typem člověka, který si najde uplatnění i mimo sport. Umím se realizovat a posportovního života se nebojím.