„Spolupracujeme spolu už dva a půl roku a jako trenér jsem ho také doprovázel na olympiádě v Riu," uvedl Vladimír Maška na otázku, v jaké pozici se zúčastnil letních olympijských her.

Kde a jak jste se potkali?

Potkali jsme se v roce 2004, na olympiádě v Athénách, když jsem končil kariéru a on začínal. Pár let trénoval sám. Domluvili jsme se už tehdy na spolupráci, která pak začala zhruba před třemi lety.

Jaké máte po OH další plány?

Budeme se připravovat na olympiádu v Tokiu.

Váš svěřenec je Arab, jakou má tréninkovou disciplínu?

Je Arab a muslim. Není tak pracovitý a k sobě tvrdý jako Evropané. Ale ví, co chce, je to obrovský profík. Dělá to, co je pro něj nutné. To, o čem si myslí, že nutné není, tak trochu šulí.

Takže se mu někdy nechce?

Nebaví ho těžké činky, moc se mu nechce běhat nebo trénovat odrazy. Sice to splní, ale vždycky mi napíše, co všechno ho bolí. Kladivo, speciální techniku a sílu ale dělá tak, jak je potřeba. Někdy na mne zkouší, abych trochu ubral. Ale to jsou jen detaily. Ví, že to potřebuje a podle toho trénuje.

Jak tréninky probíhají?

Já mu udělám celoroční plán a také měsíční. On mi posílá zpětné vazby, každý týden videa, jak, kolik a co hází. Já si vedu evidenci, opravuji mu techniku a plánuju, jak přijde forma.

Je to tedy více o jakémsi internerovém tréninku?

Částečně. Ale také do Jablonce jezdí, strávil tady celý únor a trénovali jsme společně. Několik měsíců v roce trénuje v Jablonci.

Je na něm něco zvláštního?

Je zároveň prezidentem atletické federace Tadžikistánu, dělá na ministerstvu sportu, je to velmi aktivní a pracovitý člověk. Atletika je ale jeho práce a dává jí všechno.

Jak jste výkon na OH hodnotil, něco jste mu i vytkl?

Byli jsme tam tři týdny. První tréninky byly komplikované kvůli časovému posunu. Ale protože cestuje po světě hodně, tak věděl, co ho čeká. Když se sjízděli soupeři a začali házet na tréninkové ploše, bylo náročné ho ohlídat, aby s nimi hned nezávodil. A bylo těžké mu vysvětlovat, že forma přichází a že dorazí v pravý čas. Pracovali jsme proto hodně i na psychice.

V čem mu pak domlouváte?

Je to taková práce s hlavou. Je potřeba, aby závodník byl na závod dobře naladěný, vyhnul se stresu. Prošel jsem také spoustou velkých závodů a znám úskalí, která mohou závodníka potkat. Musí si ten závod ale užívat, být příjemně naladěný. Nervozitu je třeba nechat někde jinde.

Při závodě jste byl u něho?

Trenéři jsou při závodě v ochozech, naproti kruhu, tak asi dvacet metrů od závodníků. A ten, když hodí, si pak může za trenérem přijít pro zpětnou vazbu.

Byl jste tedy spokojený už s výkonem v kvalifikaci?

Kvalifikace je ošidná věc a velmi těžký, náročný závod. Je to hlavně úplně jiný závod. Klíčový moment byl právě připravit ho na kvalifikaci a zvládnout ji. A to se mému svěřenci povedlo.

A jak jste hodnotil finále?

Jeho výkon stačil na vítězství. A to se cení. O medaili bojovalo pět borců. Házel slušně, nebyly to sice technicky úplně dokonalé hody, ale vyhrál.

Jak jste výkon oslavili?

Když jsme zjistili před jeho posledním hodem, že už ho soupeři neporazí, tak jsme se oba začali radovat. A při posledním hodu mu tleskal celý stadion, takže atmosféra byla výborná. Pak už vypukly velké oslavy. Alkohol tekl, po zásluze, proudem.

A únava se nedostavila?

Já jsem byl psychicky vyčerpaný. V takovém závodě musíte hledat každý detail, aby se výsledek povedl. Sledovat, jak hází, jaké dělá chybičky. Musel jsem hlídat emoce, nasměrovat je tak, aby mu neublížily a aby je dovedl správně využít.

Jak jste závod tedy prožíval?

Já jsem chodil po stadionu i tam, kde jsem neměl. Dokonce jsem tam kouřil a to se taky nesmí. Byl jsem prostě nervózní. V hlavě se mi odehrávaly šílené příběhy závodníka i trenéra. Jednu chybu si pohlídá, jinou udělá. Trochu mě mrzelo, že nepředvedl technicky ideální hod, který házel na tréninku. Ale v danou chvíli byl nejlepší ze všech a to bylo to podstatné.

Vy mu ale zajišťujete nejen tréninkový servis?

Ano, zajišťovali jsme mu kompletní servis, tedy letenky, ubytování a všechno, co k tomu patří. Společně s kolegou Liborem Křtěnem máme na starosti nejen Dilšoda Nazarova, ale ještě další závodníky ze zahraničí.

Kdo z nich ještě závodil na olympiádě?

Byla to třeba kladivářka, které zajišťujeme management a byla třetí na olympiádě, také kolumbijský diskař a oštěpařky.

A dá se to skloubit s trenérskými povinnosti v Jablonci?

Dá. Příprava na tréninky je podobná. Jen u dětí je často problém s motivací. Trochu tápou, hledají se. Ale závodníci už vědí, co chtějí.