„Závodil jsem na OH v Innsbrucku v roce 1964, byl jsem desátý v jednotlivcích a s Jirkou Hujerem jsme dojeli osmí ve dvojicích. V roce 1968 jsem ještě startoval v Grenoblu a dojel v jednotlivcích patnáctý a s Frantou Halířem pak ve dvojicích čtrnáctí,“ připomenul svoje olympijské úspěchy Jan Hamřík.

Na největší sportovní událost se dostal také na postu trenéra, v roce 1976 v Innsbrucku. „Lepší je být ale na olympiádě jako závodník,“ uvedl bývalý reprezentant a souhlasil, že v jeho sportovním životě olympiáda opravdu byla tou největší událostí. A tehdy pro každého, kdo se na OH vůbec probojoval a startoval i bez medailového umístění. „Tenkrát byl hodně přísný výběr, na sportovce byla kladeny náročné požadavky. A taky byly sport a účast na olympiádě více podporovány státem,“ uvedl Jan Hamřík.

Miloš Morávek (v bílém svetru na fotkách) je autorem zajímavé výstavy k ZOH v Grenoblu, která se konala před padesáti lety. Na fotografii ještě Dana Beldová - Spálenská a Pavel Benc.Zdroj: Deník / Březinová DagmarA jak si užíval olympiády, když zrovna nebojoval o nejlepší umístění? „Já jsem byl z těch hodnějších,“ odpověděl s úsměvem a pokračoval: „Měli jsme hezké ubytování, v Innsbrucku jsme bydleli společně v panelákových bytech a v Grenoblu v soukromých penzionech. To bylo sice ještě hezčí, ale zase jsme byli daleko od sebe, mimo olympijskou vesnici.“

Vzpomenul také, jak starty na přírodní sáňkařské dráze v Grenoblu ovlivňovalo počasí a každý den čekali, zda se závod pojede nebo ne. A připomenul stále aktuální podmínku, že na výsledku se vždycky podílí kvalita saní. „Naši jsou po fyzické stránce určitě připravení. Materiál ale nemají tak dobrý, jako ostatní závodníci. My pořád něco doháníme za světem, kvalitu saní, podmínky k trénování.

Do určitě doby jsme jezdili všichni na přírodních drahách a podmínky jsme měli všichni stejné. S umělými drahami se už ale začaly dělat rozdíly. Věřím, že ve dvojkách do desátého místa bratři Brožové budou. A v jednotlivcích do patnáctého místa se to může povést i našemu Hymanovi.“