Jen se s úsměvem podívala na své soupeřky a pokrčila rameny, jakoby chtěla říct: Já vůbec nevím, jak se to mohlo stát.
„Už jsem to ale vstřebala,“ říkala česká oštěpařka Barbora Špotáková tři hodiny po světovém atletickém finále ve Stuttgartu.
Už není jen olympijskou vítězkou a mistryní světa. Teď je i světovou rekordmankou výkonem 72,28 metru.

Jak to zní? Barbora Špotáková – světová rekordmanka?
Jo, skvěle. Nedalo se to naplánovat líp. Každý rok si tady hodím osobák, ale že to bude letos svěťák, to jsem opravdu nečekala. Oštěp je zvláštní. I když se necítíte nejlíp, ale hodíte dobře technicky, tak to jde.

Tušila jste, že to bude rekord, už v okamžiku, kdy jste odhodila?
Věděla jsem, že jsem oštěp hrozně hezky poslala, že jsem za ním dlouho šla, že jsem ho trefila přímo úžasně. Ale… No, věděla jsem, že to bude sedmdesát. Když se pak na tabuli objevila za sedmičkou dvojka, byla jsem celá opařená.

Takže ani když oštěp dopadl, ještě jste v rekord nevěřila?
Ne ne. Myslela jsem na tu sedmdesátku. Maximálně tak něco k 71. Byl to krásný hod. V podstatě identický, jaký se mi tu povedl loni i předloni, když jsem udělala český rekord. Ale letos byl technicky ještě o hodně lepší.

Dalo by se mu vůbec něco vytknout? Nebo byl dokonalý?
Steffi Neriusová prý říkala německým novinářům, že ještě úplně ideální nebyl. A ona tomu docela rozumí. Bylo by hezké, kdyby ještě nebyl ideální. I když pro mě v tomhle momentě je. Byl rozhodně můj technicky nejlepší v životě. Zatím.

Co vám potom povídaly soupeřky?
Gratulovaly. Ale byly zároveň opařené, že je po závodech. Najednou se tam zastavilo všechno, celý stadion se zastavil. Z toho pohledu to bylo pro ně špatné.

Na olympiádě jsme se vás na rekord ptali. Jen jste pokrčila rameny a pronesla: Všechno je možné. Věřila jste tomu, že ho hodíte ještě v téhle sezoně?
Hodně lidí mi říkalo, že když to ve mně tuhle sezonu je, že bych to měla vzít za pačesy a nenechat šanci uplavat. Potrénovala jsem s tím, že chci skončit sezonu dobrým výkonem. Je to prostě tak: Když o něco v životě vážně stojíte, musíte za tím jít a udělat pro to, co se dá, nenechat to upláchnout. A pak se dočkáte.

Možná je to i tím, že jste se zbavila poolympijského stresu a byla zase v pohodě.
Taky. Cítila jsem to už při Jabloneckém oštěpu. Konečně jsem si začala připadat zase psychicky v pohodě. Bezprostředně po pekingské olympiádě jsem byla naopak strašně psychicky vyčerpaná. Teď už jsem opět začala mít psychickou sílu bojovat.

Máte už všechny tituly, jen ne mistryně Evropy. Najdete ještě vůbec motivaci do další dřiny?
Po olympiádě jsem říkala, že je to těžké najít motivaci. Ale ona nakonec stejně přichází sama. Když vám jde závodit, tak hrozně rád závodíte. Najednou se vám prostě zase daří, to je sama od sebe motivace. Ale je to zvláštní, co? Jsem na tom stejně jako Honza Železný. Jediný titul, co ještě nemám, je mistra Evropy.

Napadlo vás, že možná budete vyhlášená i letošní nejlepší atletkou světa?
Ježiš. Abych pravdu řekla, tak už je toho trošku moc. Pořád jsem středem pozornosti, nejsem na to úplně zvyklá. A teď ještě další věci. Budu se muset někam schovat.

Kam se schováte?
Aspoň na chvíli pojedeme s přítelem Lukášem na dovolenou.

Tam vás nikdo z Čechů nepotká?
Myslím, že zase tolik jich tam nebude. Pojedeme koncem září. V pondělí mě ještě čeká fotbálek s atlety na Dukle.

Chcete dát gól?
Přesně to by byla ta třešnička na dortu.

Už jste ho někdy dala?
Zatím nikdy. To je ta motivace. Ale, upřímně řečeno, fotbal mi moc nejde.

close zoom_in