Přední česká běžkyně Bára Jíšová má na svém kontě už mnoho cenných běžeckých úspěchů. V dětství úspěšně zvládla souboj s anorexií, vystudovala medicínu, má velké plány jak životní, tak sportovní. Žije na Malé Skále. A tam také začala se sportem.

Kdy jste začala sportovat?
Byla jsem vždycky takové neposedné dítě, ráda jsem lezla po stromech, jezdila po vesnici na kole, ale běhat jsem začala asi ve 4. třídě, kdy jsem našla takový lesní okruh nedaleko domu. Běhala jsem nejdřív jen tak abych ten asi 1,5km dlouhý okruh uběhla. Potom jsem si to začala i měřit, a někdy se mnou jel brácha na kole. Od šesté třídy jsem začala chodit do sportovní třídy do Turnova. A od té doby běhám. 

Byl to vždycky hlavně běh nebo jste zkusila i jiné sporty, než jste se rozhodla?
Běh byl pro mě vždycky hlavní disciplínou. Už na talentových zkouškách do sportovní třídy se ukázalo, že při dvanáctiminutovce předběhnu i skoro všechny kluky, naopak hod kriketovým míčkem nebo skok do dálky nikdy nebyly mé silné disciplíny. Ale díky Dušanovi Královi a Aleši Drahoňovskému jsem v Turnovském atletickém oddílu mohla přičichnout i k jiným disciplínám atletiky a také orientačnímu běhu, jezdili jsme na soustředění na běžky, na kolo, hrály míčové hry. Bylo to všestranné, což je myslím správné. Později na medicíně jsem zkusila triatlon, protože jsem doplňkově chodila pravidelně plavat a kolo mi taky nedělalo problém. 

Řešila jste problémy s jídlem. Ovlivnila ta doba vaše sportovní výkony? Pokud ano, tak jak?
Problémy s jídlem jsem měla, u mě to začalo velmi brzy a nebyla v tom jen touha po dobrých výkonech, ale sešlo se hodně nepříjemných životních událostí v rodině a to na moji psychiku zapůsobilo tak, že musím být dokonalá a to znamenalo štíhlá, ale pak to přerostlo do stavu, kdy jsem za den snědla jedno jablko a kousek chleba, a do toho hodně cvičila a běhala.

Nad nemocí jste zvítězila, co vám nejvíce pomohlo?
V šesté třídě jsem vážila asi 24 kg. Musela jsem začít chodit k psycholožce, zakázali mi běhání, musela jsem přibrat, což nebylo jednoduché, a než jsem se z toho všeho aspoň částečně dostala, trvalo to skoro čtyři oky. Velmi mi pomohlo, že se mi začalo dařit v atletice, po té, co jsem přibrala. Většinou to právě bývá opačně. Dívky, ale méně často i chlapci, po té co radikálně zhubnou, výkonnostně vyrostou, ale mívá to krátkodobý efekt, začnou zranění a pak obyčejně konec slibné kariéry. Jsem ráda, že v mém případě problémy s jídlem začaly brzy, a skončily před tím, než jsem začala opravdu hodně trénovat. To umožnilo že jsem povyrostla, zesílila a mohla u běhání a sportování obecně zůstat dál. 

A jak vás ta doba ovlivnila?
Řekla bych, že dost. Na základce jsem byla terčem posměchu pro můj vzhled, vypadala jsem jako hodně hubený kluk. Nebyly to pro mě lehké časy, ale vydržet se dá hodně. A na konci základky už jsem byla zase trochu holka, začala jsem mít první úspěchy v atletice, získala jsem kamarády a začala být zase veselý člověk. Teď, když je něco nepříjemného a náročného vím, že hůř už bylo. Posunulo mě to celkově v životě dál. A naučilo mě to už v dětství, že život není vždycky lehký, ale po většinou se dá zvládnout všechno, co nám osud naloží. Vzpomínáte na svoji první medaili, vítězství a úspěch?Na svojí první větší medaili si vzpomínám. Byla jsem žákyně a v Břeclavi jsem se štěstím byla 3. na 1500m v čase 5:00. Byl to pro mě velký úspěch a pamatuji si, že jsem to oslavila snědením velkého pytlíku gumových medvídků, které jsem tehdy dostala od Dušana Krále, se kterým jsem se vsadila, že pokud bude medaile, dostanu pět pytlíků gumítků. A medaile byla.

Proč právě lékařka a ne sport jako práce?
Už tři roky pracuji na chirurgii v Motole. To, že bych chtěla dělat medicínu, jsem věděla už na základce, proto jsem taky nešla na sportovní gympl, ale na všeobecné gymnázium v Jablonci U Balvanu.

Proč jsem si to zvolila?
Po té co kvůli dopravní nehodě zemřela moje spolužačka Martinka, chtěla jsem umět pomáhat lidem. To byla a stále je motivace dělat medicínu. I když realita je o něco jiná, než jsem si představovala. A proč právě chirurgie?Chirurgii jsem zvolila pro to, že mám ráda manuální práci a ono je to vlastně řemeslo. Musíte se naučit operovat. Je to obor, ve kterém jsou vidět výsledky velmi rychle a řekla bych i, že je to obor akční. Ale zase není to jako v televizních seriálech. Krev tam obyčejně nestříká z pacientů proudem, lidé neumírají na operačním sále dnes a denně, na operační sály se neutíká sprintem. Ale občas hladina adrenalinu v krvi stoupne. To je pravda. 

Věnujete se běhu, plavání, cyklistice…v čem jste si nejvíc jistá a v čem naopak?
Od té doby, co pracuji, se plavání a cyklistice věnuji velice málo, je na to málo času. Přeci jen mám přes sto hodin přesčasu za měsíc, takže se kolo, které vyžaduje hodně času na trénink, stíhat moc nedá a jsem taky unavenější, než jsem bývala. Dříve jsem byla nezmara vydržela jakoukoli fyzickou zátěž, teď musím být pokornější a učím se i maličko odpočívat, i když to stále neumím. Takže nyní si už ani v tom běhání nejsem tak jistá jako dřív. Dětství jste prožila na Malé Skále. Kde žijete nyní?Dětství na Malé Skále bylo fajn, teď bydlím poblíž Motola na Praze 5, kde jsem také spokojená. Mám to kousek do přírody, do Hvězdy, na Ladronku, do Šárky a taky na Strahov, kde se občas ukážu na tréninku na dráze. 

Jaký úspěch zatím považujete za ten největší?
Za největší úspěch považuji to, že jsem byla schopná trénovat, celkem intenzivně, při medicíně a trochu i při práci. Že moje tělo, přestože nedostávalo skoro žádnou regeneraci, zůstalo bez větších zranění po celou dobu, co ho takto fyzicky týrám. A že se povedlo mít několik medailí z mistrovství republiky, to je bonus, kterého si vážím. A jsem taky moc ráda za všechna přátelství a skvělou atmosféru na běžeckých akcích. Myslím, že to je pro mě důležité, že jsem patřila a patřím do běžecké komunity lidí.

Jaké další sportovní mety máte ještě před s sebou?
V květnu jsem běžela maraton v Praze, a další meta nejspíš bude půl maraton v září. A možná triatlon, pokud se o prázdninách dostanu aspoň trochu na kolo. Ale po pravdě, už to moc mety nejsou. Mé osobáky už jsou doživotňáky. Ale doufám, že se mi podaří zase se rozběhat, aby byl půlmaraton okolo hodiny dvaceti, dvaceti dvou. 

Bude i čas na letní dovolenou? A bude odpočinková?
Teď s koronavirovou epidemií, jsem měla dovolené velmi málo. Za skoro dva roky asi deset dní. Tak se těším, že tyhle prázdniny budu mít volno alespoň dvakrát po týdnu. Ale určitě aktivní dovolená, pobíhat, chodit,lézt nebo jezdit na kole někde na horách. Neodpočinula bych si, kdybych jen ležela u vody.

Běh je dnes móda, na co si mají dát takoví běžci pozor, co byste jim doporučila?
Osobně jsem ráda, že se z běhání stala móda, lepší uběhnout tři km volně než sedět na gauči a koukat na televizi. Myslím, že začínající běžci by si měli dát pozor zejména na to, aby to ze začátku nepřehnali se zátěží. Lepší je prokládat běh chůzí a sportovat častěji kratší dobu, než běžet 20 km na poprvé a tři týdny se z toho vzpamatovávat. A určitě je fajn najít si parťáka na běhání, je to jednodušší vyrazit když máte v určitý čas sraz s dalším běžcem.

Běhá hodně žen. Myslí si, že zhubnou. Je to pravda?
Doufám, že běhá i hodně mužů. Během se určitě dá hubnout, ale zátěž musí trvat aspoň 30 min, pak to jde, ale ne samo. Pokud se lidé přejídají ani běháním moc nezhubnou. Určitě běhání dělá hezká těla, ale jenom, když se sportuje i jí tak akorát. Chtěla byste zkusit ještě jiný sport, třeba adrenalínový?Baví mě kromě běhání i lezení. Ne, že bych v tom chtěla závodit, ale je to zase jiný druh adrenalinu. A co se týká dalších sportů, ráda zkouším cokoli nového. 

Máte svůj sportovní vzor?
Sportovní vzor nemám. Obdivuji sportovce, kteří jsou schopni zaměřit se na disciplínu, kterou dělají a obětovat pro ni vše. Příkladem je v tomhle komplexním přístupu Adam Ondra, jeho odhodlání a koncentrace, to je neuvěřitelné. 

O jednom vzoru jste se často v rozhovorech ale zmiňovala.
Vzorem obětavého sportovce je také můj trenér Jan Pernica, který byl a je vynikajícím atletem, nejlepším trenérem a milým člověkem, který dokáže podporovat sportovce jakékoli výkonnosti a dovede ho k osobnímu úspěchu. Takových by bylo potřeba víc, aby pak mohli být ti Adamové Ondrové, Barbory Špotákové, Tomášové Dvořáci a další úspěšní sportovci. Bez takových srdcařů to nejde.

Máte svého maskota, který vás doprovází na závody?
Maskota jsem nikdy neměla. Už takhle jsem se závody dost stresovala, a kdybych pak zapomněla maskota doma? To by pak nešlo ani běžet.