Dramatický spor o placení sociálního pojištění za první pololetí roku 2007 má za sebou další dějství.

Nejvyšší správní soud České republiky minulý čtvrtek rozhodl, že přes nejasné, nepřesné a neúplné formulace zákona 589/92 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který ve znění platném pro první pololetí roku 2007 neobsahoval přímé vymezení vyměřovacího základu pro výpočet zaměstnavatelských odvodů sociálního pojištění, měl stát na jeho výběr a zaplacení právní nárok.

Podle soudců Nejvyššího správního soudu České republiky ze zákona nevyplývá, že by v období prvního pololetí roku 2007 zanikla povinnost zaměstnavatelů sociální pojištění platit.

Přestože vyměřovací základ pro firmy v této době v zákoně skutečně definován nebyl, bylo možné si jej odvodit ze způsobu stanovení vyměřovacího základu pro zaměstnance a ten byl v § 5 zákona stanoven jasně a přesně.

Soudci nejvyššího právního soudu současně přiznávají, že tvorba zákonů je v České republice chaotická, že právní řád obsahuje zákony, které jsou neustále novelizovány a v důsledku častých změn pak dochází k legislativním chybám, opomenutím a vadám.

Dále přiznávají, že tudíž neexistuje právní jistota a proto lidi propadají beznaději. Za tohoto stavu je prý důležité, aby lidé zákony četli pozorněji a vyvarovali se trivializace práva tím, že z výkladu zákonů by se neměla vytratit snaha poznat jejich smysl a účel.

Z reakcí na verdikt Nejvyššího správního soudu České republiky lze usuzovat, že celá kauza zdaleka nekončí a že jejím pravděpodobným pokračováním bude uplatnění ústavní stížnosti.

Případný justiční seriál budeme sledovat se stejným zaujetím a napětím jako seriály televizní.

Domnívám se však, že náklady na výrobu televizních seriálů jsou ve srovnání s náklady justičních seriálů - a tohoto seriálu obzvláště - zanedbatelné.
Z nezřetelného byť při bedlivé pozornosti luštitelného právního prostředí lze totiž snadno přepnout na jiný program.