Do konce roku 2009 se při poskytnutí cenové slevy daň z přidané hodnoty odvozovala z úrovně ceny po slevě. Například při snížení ceny televizoru, která před slevou činila bez DPH 20 000 korun na 10 000 korun, se daň z přidané hodnoty odvedla z 10 000 korun, tedy z ceny zboží po slevě. A při 19%ní sazbě DPH se televizor prodal za 11 900 korun.

S účinností od ledna 2010 byl zákon o dani z přidané hodnoty – zřejmě v rámci úsilí o zjednodušení daňové legislativy – zkomplikován vložením nového § 36a, který obsahuje ustanovení o určení základu daně ve zvláštních případech.

Podle odstavce 1 je základem daně ve stanovených případech cena obvyklá ve smyslu zákona o oceňování majetku, jestliže zdanitelné plnění uskutečníme pro osoby v zákoně vyjmenované.

Mezi tyto osoby patří podle odstavce 3 zmíněného paragrafu i osoby, které jsou v pracovně právním nebo v jiném obdobném vztahu k plátci, tedy jeho zaměstnanci.

V praxi to znamená, že prodá-li po 1. lednu 2010 zaměstnavatel (plátce DPH) v rámci zaměstnaneckých výhod svým zaměstnancům zboží, se kterým obchoduje, za cenu nižší než je cena za kterou zboží prodává ostatním zákazníkům, musí daň z přidané hodnoty odvést z obvyklé prodejní ceny.

V uvedeném příkladu by při prodeji televizoru zaměstnanci za sníženou cenu zaměstnavatel odvedl DPH nikoliv ze základu 10 000 korun, nýbrž z ceny obvyklé 20 000 korun, tedy 4 000 korun.

Je prospěšné vědět, že ke zkomplikování zákona nedošlo pod tlakem Evropské unie, protože podle příslušné směrnice Rady 2006/112/ES členské státy mohou (ale nemusí) ve zvláštních případech vymezit kategorie dodavatelů a příjemců plnění, u kterých se způsob stanovení základu daně odvíjí od tzv. ceny obvyklé bez daně.

Nová zákonná úprava se nelíbí zejména odborům, které proti ní chtějí protestovat stávkou.