K běžným životním situacím patří, že mezi přáteli, přítelkyněmi, rodinnými příslušníky či jinak spřízněnými a blízkými lidmi dochází v rámci vzájemných vztahů k různým majetkovým transakcím včetně zapůjčování osobních automobilů. Pokud s vypůjčeným osobním automobilem jezdíme na dovolenou, výlety, na houby, fotbal nebo za jiným povyražením, nemusíme se obávat žádných daňových komplikací.

Všudypřítomnost daňového prostředí se však přihlásí i při této na první pohled ryze soukromé záležitosti, za kterou zapůjčení osobního automobilu považujeme. Jestliže náš syn, dcera, přítel nebo přítelkyně námi nezištně propůjčený osobní automobil používají částečně nebo zcela pro zajišťování své podnikatelské činnosti, stává se půjčené auto právě tímto způsobem užití předmětem silniční daně. A pak je třeba za každý kalendářní měsíc, ve kterém je zapůjčený osobní automobil při podnikání používán, odvést jednu dvanáctinu roční sazby daně.

Zákon o silniční dani nás možná nemile překvapí i tím, že zaplatit daň a podat daňové přiznání k této dani musí v tomto případě nikoli ten, kdo auto při podnikání používá, nýbrž osoba, která je zapsána v technickém průkazu jako jeho provozovatel. Majiteli takového auta tudíž vzniká povinnost k daňové registraci, kterou splní tím, že se na příslušném finančním úřadě jako poplatník daně silniční zaregistruje.

Sečteno a podtrženo – daňovými dlužníky se v České republice staneme velice snadno a nikdo by tudíž neměl oplývat silným sebevědomím, že státu žádné daně nedluží.