Výchova bez poražených? Důležité je naslouchat a sdílet pocity

„Padesátá léta v Americe byla ještě hodně autoritativní, co se týče výchovy. Pak v šedesátých a sedmdesátých letech přišli hippies, drogy. Děti utíkaly z domova, chtěly studovat, nechtěly pracovat v ocelárně jako jejich rodiče,“ vypráví terapeut a lektor Gordonovy metody Jan Vávra. Nešťastní rodiče pak chodili za Thomasem Gordonem a prosili ho, ať jejich děti přesvědčí, že se mají vrátit domů.

Když to s matkou neklape: univerzální návod na tento problém není

„On jim na to řekl, že bude lepší, když naučí je samotné, co mohou udělat, aby se jejich děti vrátily,“ pokračuje Jan Vávra s tím, že tady někde vznikla metoda, v Česku známá jako výchova bez poražených. Originální název je Parent Effectiveness Training (P.E.T.), v překladu trénink rodičovské efektivity.

Kudy ze slepých uliček

Thomas Gordon pracoval s dětmi, ale byl také průkopník podnikové psychologie – jakýsi konzultant a podnikový kouč v době, kdy nějaké řešení efektivity zaměstnanců v souvislosti s jejich vzájemnými vztahy bylo ještě v plenkách. Svoji metodu nekonfliktní komunikace, která vede k porozumění a kooperaci, se snažil šířit v amerických firmách. Díky jeho druhému zaměření na rodinu a děti mu ale došlo, že to, kde se učíme umění komunikace nejprve, je rodina. V ní vše začíná. A proto svou pozornost zaměřil na rodiče a jejich děti a v roce 1962 otevřel svůj první kurz.

Byl to pravděpodobně první kurz rodičovství na světě, který se pak roky pravidelně opakoval. P.E.T. dodnes fungují a rozšířily se z Ameriky do celého světa a průběžně procházejí aktualizacemi, aby odpovídaly potřebám rodin ve 21. století. Zmiňovaný terapeut Jan Vávra patří k lektorům, kteří absolvovali školení této metody přímo od Gordon Training International. Nyní společně s kolegy pořádá kurzy pro české rodiče (ale i učitele), kteří chtějí zlepšit vztahy se svými dětmi a nekončit při snaze o výchovu ve slepých uličkách, hádkách a používání mocenských nástrojů.

O čem je řeč

Jak vypadá výchova bez poražených? Nastíníme základní teze této metody. (Thomas Gordon o tom napsal knihu, v českém překladu se jmenuje Výchova bez poražených, tam se dočtete mnohem víc včetně nácviku správné komunikace.) V první řadě je důležité, aby rodič byl autentický a dával najevo, co se mu líbí a co ne. Další stěžejní moment je, že rozpoznáte, kdy problém náleží vám jako rodiči a kdy naopak vašemu dítěti.

Použijme jednoduchý příklad: Vaše dítě se loudá a vy pospícháte na poštu. Zde není problém, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, na straně dítěte v jeho pomalosti. Problém je u vás, vy pospícháte, vy chcete, aby dítě šlo rychleji. V této fázi Gordon přichází s pojmem JÁ-sdělení.

Zůstaňme u příkladu s loudajícím se dítětem. Jedna varianta konverzace může vypadat následovně: Ty se zase loudáš! Nemůžeš jít, prosím, rychleji? Takhle je to vždycky! Už jsi velký, mohl bys pochopit, že se chodí svižněji. Všechny tyto věty mají jedno společné – nemluvíte o sobě, ale hodnotíte dítě. Gordon říká, že v této situaci je mnohem účinnější začít mluvit o sobě. Například: „Jdeme dost pomalu a mně je to nepříjemné. Pospíchám, protože mám důležitý dopis na poště a pošta za chvíli zavře. Když nevyzvednu dopis dnes, budu mít zítra problémy v práci. Ten dopis je pro mne důležitý. Mohli bychom jít, prosím, rychleji?“

Osvojte si lekci zklidnění: antistresové styly jógy

Podle Gordona bychom se měli snažit popsat, co nám vadí, jak se cítíme a jaké jsou pro nás konkrétní důsledky nepřijatelného chování, v tomto případě pomalé chůze. Nikomu se totiž nechce měnit své chování (zrychlit chůzi) jen proto, že vám někdo stroze řekne „vadí mi to, přidej do kroku“.

Během Gordonových kurzů vyšla najevo jedna úsměvná věc. Může se stát, že když začnete přemýšlet, proč vám něco vadí, dojdete k tomu, že žádný pořádný důvod, který byste dítěti sdělili, nemáte. „Osobně největší hodnotu JÁ-sdělení shledávám v tom, že jsem díky němu pochopila, jak nahodile se svými dětmi jednám. Když jsem se snažila popsat všechny tři části JÁ-sdělení a dostala jsem se k tomu, jaké důsledky pro mne jejich chování má, musela jsem si přiznat: No vždyť já vlastně nemám žádný skutečný důvod!“ cituje Gordon ve své knize jednu z účastnic svého kurzu.

Podobnou historku mi vypráví i Jan Vávra, který prošel školením Gordonovy metody před čtyřmi lety a jeho školitelem byl tehdy Marcus Talvio, finský psycholog z univerzity v Helsinkách. Marcuse kdysi proškolil sám Thomas Gordon (Thomas Gordon zemřel v roce 2002, nyní jeho školicí centrum vede jeho žena a dcera).

A tento Marcus Janu Vávrovi vyprávěl, jak někdy v 70. letech minulého století Thomas Gordon přijel do Finska a na jeho přednášku přišla paní, která mu říkala, že její syn má dlouhé vlasy a ona neví, co s tím má dělat, když jí to vadí. Thomas Gordon ji poprosil, ať mu o tom řekne víc, a začal se jí vyptávat: Vyhodí vás z práce kvůli tomu, že má váš syn dlouhé vlasy? Přestanou se s vámi bavit vaše kamarádky? Bude vás to stát nějaké peníze? Na všechny otázky zněla odpověď „ne“. „Pak se omlouvám, ale myslím, že svými metodami vám nemůžu pomoct,“ odpověděl jí Gordon upřímně.

„Pokud by se tento hovor odehrál v té samé době, ale v Československu, mohla by jedna z odpovědí znít, že kvůli dlouhým vlasům syna může mít problémy v práci. A s tímto důvodem by se pak dalo za synem jít,“ doplňuje příběh Jan Vávra s tím, že důsledky jako bolest, ztráta, peníze jsou dobře pochopitelné pro každého.

Aktivně naslouchat

Než začneme hledat řešení problému, je dobré začít nejprve víc pozorovat, co se děje a snažit se to pochopit. Když se pak naučíme rozlišovat, zda je problém na mé straně, nebo na straně dítěte, naučíme se také to, zda máme být aktivní my, nebo naopak máme nechat dítě, ať si problém zkusí vyřešit samo, a my zůstaneme pasivnější.

Aktivní máme být ve chvíli, kdy je problém na naší straně (pokud mi vadí pomalá chůze, musím se pokusit vysvětlit dítěti, proč je pro nás důležité, aby šlo rychleji). Pak jsou ale situace, kdy má problém dítě. A tady se podle Thomase Gordona naopak vyplatí takzvané aktivní naslouchání. Při něm se snažíme pochopit, co dítě trápí, co řeší, jak se u toho cítí. Když se nám to povede, dítě k nám pocítí důvěru a často pak dojde k tomu, že si problém dokáže vyřešit samo – právě proto, že mělo šanci zažít pocit, že mu někdo rozumí. Nemuselo se bránit, argumentovat, přesvědčovat, vymezovat, místo toho mohlo hledat cestu ven ze svého trápení.

Poznali se v pubertě, žijí spolu i po 20 letech. V čem tkví kouzlo těchto párů

Thomas Gordon označoval naše chybné reakce jako komunikační bloky. Mezi ně patří nařizování, vyhrožování, moralizování, udělování rad, poučování, kritizování, ale i chválení, litování, vyslýchání či rozptylování. Jak stojí v knize Výchova bez poražených: nejefektivnější a nejkonstruktivnější možností, jak dítěti dát prostor je takzvané „pozvání k rozhovoru“.

Gordon to nazval klíč k otevření srdce: „Dodává to lidem odvahu, aby začali nebo pokračovali v tom, co chtějí říct. Ponechávám míč na jejich hřišti. Posluchač druhému nesebere balon, tak jak to bývá při kladení otázek, dávání rad, ujišťování či poučování atd.“ Podle Gordona se budeme divit, co všechno se od svých dětí pak dozvíme.

Nikdo není dokonalý

Jako příklad, jak to může fungovat, může posloužit konverzace mezi kamarádkou autorky tohoto textu, která zkouší výchova bez poražených praktikovat už několik měsíců u sebe doma, a její dcerou. Jelikož dotyčná odešla od manžela, její dcera nedávno řešila, že je hrozné, jak má hračky na dvou místech, že neví, kde co má, že to nechce pokaždé všechno balit, že ji to štve. Dříve by začaly padat věty typu: To bude dobré, časem si zvykneš. Tak já ti koupím něco nového. Vždyť to není tak hrozné, jsou i horší věci na světě.

Ovlivněna novou metodou ale kamarádka zkusila následující: Chápu, že je to pro tebe nepříjemné mít takhle věci na dvou místech, to by mě taky štvalo. A co na to dcera? „Víš co, mami, ale dobré na tom je, že jak mám hodně hraček, tak ty se mi do dvou bytů v pohodě vejdou.“

Samozřejmě, vždycky to tak jednoduché není. Někdy jsme unavení, sourozenci se celý den znovu a znovu hádají, nemáme čas, děti nemají náladu se s námi vybavovat. Podle Jana Vávry je to pochopitelné a není třeba na sebe vyvíjet tlak, že musíme být za každou cenu vždy dokonalí a komunikovat jako ti největší mistři.

„Je samozřejmě dobře, když se nám většinu času daří vědomě komunikovat a nepropadáme velkým výbuchům. Pokud ale nezvládneme vždy komunikovat podle příruček a občas třeba na děti nahlas houkneme, může to leckdy dokonce zafungovat velmi dobře, protože poznají, že už se s námi něco děje. A protože to pro ně není běžná norma, reagují na to,“ vysvětluje Jan Vávra.

Kromě menšího počtu konfliktů může tato cesta přinést ještě jeden benefit: je možné, že se pro své dítě staneme jakýmsi poradcem, koučem, důvěrníkem, k němuž si chodí pro radu, komu důvěřuje. Protože rozdíl mezi tím, když dáváte rady, aniž by vás o ně kdokoli prosil, a situací, kdy někdo přijde a o radu vás požádá, je zřejmý: v prvním případě vás nikdo nebude moc poslouchat, ve druhé naopak ano.

Podle Gordona je třeba si ale uvědomit ještě jednu věc: jsou důvody, proč nám něco vadí, třeba hluk v pokoji. Ale pak jsou věci, které se řadí už do hodnot, a s nimi to tak jednoduché není. Jan Vávra uvádí jako příklad tetování, což je generačně kulturní věc. A tady můžete nakonec dospět k tomu, že jediné, co vám zbývá, je změnit sebe. Smířit se s tím, že vaše dítě se celé potetuje a vy s tím nic nezmůžete.

Je fakt, že někdy stačí jedna vlídná věta a je po problému. „Někdy se to děje hned a je to takový malý zázrak. Někdy to naopak nejde vůbec a v tu chvíli to chce hodně trpělivosti, protože dlouhodobě se to vyplatí,“ nabádá český terapeut.

Mládí v depresi. Říct si o pomoc není ostuda

Jako příklad uvádí situaci, kdy jdete dítě vzít z dětského koutku a ono nechce, protože tam je spousta skvělých hraček. Jedna možnost je, že si k němu přisednete a zkusíte se domluvit, například že ho ještě necháte chvíli hrát a pak půjdete. Druhá možnost je, že řeknete: Když hned půjdeš, půjdeme se najíst do fastfoodu. „Ano, to je rychlejší metoda, něco za něco, ale skutečně takto chcete s dětmi dlouhodobě fungovat a stále je něčím uplácet?“ ptá se Jan Vávra. Navíc na malé děti to možná fungovat bude, ale co až vyrostou?

Jsme tu oba

Asi největší benefit je ale tento: pokud se snažíme nastavit doma kvalitní komunikaci, můžeme si jednou uvědomit skvělou věc: že našemu dítěti na našem vztahu taky záleží. „Když vydržíme, nasloucháme, popisujeme své pocity, pak jednou přijde chvíle, kdy dítě pochopí, že moje potřeby, potřeby rodiče, jsou také důležité a uvědomí si, že rodič bral ohledy na ně a ono bude tedy brát ohledy na rodiče,“ konstatuje Jan Vávra.

Výchova bez poražených nás vede k tomu se stále učit, stále nacházet objektivní popis toho, co nám vadí, proč nám to vadí, co vadí druhému, co si druhý myslí a jak to udělat, aby obě strany byly spokojené. Učí nás nesnažit se protlačit první řešení, ale hledat řešení, která vyhovují všem, být trpělivější.

„Thomas Gordon to krásně pojmenoval, že je třeba pečovat jak o sebe, tak o druhé a mít v tom rovnováhu. Aby to neskončilo tak, že vycházíte ostatním vstříc a oni na vás neberou ohledy, ale zároveň abyste druhé nedrtila svou výchovou. Thomas Gordon myslel na obě strany a to je u něho velmi cenné,“ shrnuje přednosti jeho přístupu Jan Vávra.