Deprese? Prosím tě, z čeho asi tak ty můžeš mít depku? Máš práci? Máš. Máš bydlení? Máš. Máš co jíst? Máš. Chlap… nějaký chlap přijde, uvidíš. Jsi zdravá? Jsi.“

Nejsem. Mám depresi. Je mi 27, mám skvělou práci, mám kde bydlet i co jíst – ale zdravá tak úplně nejsem. Akorát to není na první pohled vidět. Nemám pokreslenou sádru na noze, nemám růžovou tejpu na rameni, nemám krční límec… Mám depresi.

Deprese. Podle některých reakcí ekvivalent moru nebo lepry (fuj, honem pryč), podle jiných zase jenom něco jako rýmička (co blbneš, nic to není), anebo prostě jenom lenost. Ale víte co? Deprese je pěkná svině. Zákeřná, zlá, pomstychtivá a vynalézavá potvora.

Úspěch, který nechceme kazit

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) bude deprese do roku 2030 nejrozšířenější nemocí s největším dopadem na zdraví a finance ve zdravotnictví. A pandemie situaci jenom zhoršuje.

Deprese a úzkosti pocítilo v posledním roce kolem třiceti procent lidí, jak vyplývá z čísel Národního ústavu pro duševní zdraví, jejich počet stoupl asi o deset procentních bodů. Speciální Linka první psychické pomoci, kterou v první vlně pandemie zřídilo Ministerstvo zahraničí ČR, odbavila za tři měsíce svého fungování 2600 hovorů! Já jsem jedno z těch čísel. Už rok a půl aktivně bojuju se svojí depresí a s úzkostmi, potýkám se s nimi ale už od puberty.

Deprese, úzkosti, psychické problémy – v dnešní době je to bohužel pořád z větší části tabu. Věc, o které se nemluví. Proč? Odpověď je jednoduchá: naše západní společnost je orientovaná na výkon a na úspěch a každé škobrtnutí, přiznání, že něco není v pohodě, takový výkon a fasádu úspěchu kazí. S problémy duše se ale potýká čím dál tím víc lidí.

Zjistila jsem, že mě a bývalou první dámu Spojených států Michelle Obama spojuje zkušenost, že když promluvíte o svých problémech, zjistíte, jak časté jsou – jenom o nich ostatní nemluví. Ona takhle začala řešit potíže s otěhotněním, já začala řešit deprese a terapii.

Když jsem poprvé před lidmi zmínila svoji psycholožku, protrhla se hráz. Najednou za mnou chodili kamarádi i kolegové, kteří mi potichu přiznávali, že také mají svoje terapeuty, že také berou antidepresiva. A obdivně mi říkali, že jsem dobrá, že o tom mluvím, že oni si teda netroufnou… Mladí lidé s dobrou prací, úspěšně dokončenou školou, zasnoubení, hledající vlastní vysněné bydlení – přesto v péči psychologa.

Nedostatek pomoci

Jenže. Jak se dostat k pomoci? Psychologů a terapeutů je obecně málo. Ve srovnání třeba s Rakouskem nebo Řeckem, unijními zeměmi, které mají podobně obyvatel jako Česká republika, jsme na tom bídně. V Česku je soukromých psychologů kolem čtyř tisíc a například v Řecku jich je deset tisíc, podobná čísla má i Rakousko. A smlouvu s pojišťovnou má u nás asi jen sedm psychologů na sto tisíc obyvatel. Pro srovnání, třeba v Nizozemsku mají na stejný počet obyvatel přes sto padesát psychologů. Přitom u nás poskytují soukromí terapeuté asi třetinu veškeré psychologické péče.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

Kvůli vládním omezením v lockdownu (narozdíl od psychoterapeutů, kteří pracují ve zdravotnickém zařízení – pozn. red.) se ale s klienty nemohli potkávat. Terapie tak probíhaly on-line přes Skype, což můžu z vlastní zkušenosti popsat jako víceméně neefektivní a často i nepříjemné. Obrazovka staví mezi klienta a jeho terapeuta bariéru, lidé si taky svoje problémy často nechtějí „tahat“ domů, chtějí je fyzicky nechat u terapeuta.

Moje psycholožka mi svěřila, že několik klientů se jí ze sezení odhlásilo, řekli, že přijdou až osobně. Mezi nimi třeba vdaná žena se dvěma dětmi, která doma zkrátka nemá na terapii klid. A dovedu si představit, jak složité je s psychologem probírat třeba manželské problémy, když partner sedí ve vedlejším pokoji… Málo ale není jen psychologů a terapeutů.

Přeplněno mají dlouhodobě i psychiatři. Bez nich se ale člověk nedostane ke správné medikaci – k antidepresivům nebo práškům na spaní. Může je sice předepsat i praktický lékař, ale vždy je samozřejmě lepší, když duševní problémy řeší odborník.

I mě na začátku toho celého martyria poslala praktická lékařka k psychiatrovi. A bez její přímluvy bych dostala volný termín nejdřív za měsíc. Což je při akutních (nejen) psychických problémech nebezpečně dlouhá doba.

Užitečná pandemie

Mírný obrat k lepšímu tu ale je. Na duševní zdraví svých zaměstnanců se začalo zaměřovat čím dál víc firem, psychické kondici svých žáků a studentů se věnuje čím dál víc škol. Ministerstvo školství v polovině března vydalo příručku, jak pečovat o duševní zdraví studentů i učitelů během distanční výuky.

Společnost Soulmio pak provedla loni dva výzkumy týkající se psychické pohody zaměstnanců. Za půl roku, od dubna do října, stoupl počet firem, které se aktivně zajímají o zdraví svých zaměstnanců, o třináct procentních bodů. Pořád je to ale bohužel jen asi třetina zaměstnavatelů.

Nutno ovšem říct, že současná pandemie náhled společnosti na psychické problémy zlepšila. Jejich výskyt se sice raketově zvýšil, lidé ale taky svou psychickou pohodu začali víc řešit a hledat pomoc.

Říct si o pomoc není ostuda. Naopak. Je to neuvěřitelná odvaha, za kterou na sebe může být každý pyšný.

Autor: Nela Vejvodová (27)

První články jí vyšly v MF DNES v roce 2009 ještě jako patnáctileté. Spolupracovala s redakcí příloh i s reportéry z domácí redakce. Dále psala pro Lidové noviny, Magazín DNES či několik lifestylových časopisů. Dlouho působila na Seznam Zprávy v zahraniční redakci, pak si na chvíli odskočila do vznikající redakce CNN Prima NEWS. Nyní pracuje pro Televizi Seznam.