Jaké psychohygienické návyky dodržujete, abyste si pročistil hlavu a zvládal stres?
Tato doba je na psychohygienu obzvlášť náročná a já skutečně, abych mohl odvádět práci, za kterou mě lidé platí, musím mít hlavu čistou. Lidí je teď hodně, ale mám pravidlo, že beru maximálně pět až šest klientů nebo párů denně, a i když bych mohl ještě někoho vzít ve 20 hodin, tak to nedělám, protože i můj mozek potřebuje odpočívat. Ale musím na to skutečně vědomě myslet a říct si: „Teď už ten počítač vypni. Teď si musíš jít zaběhat.“ Musím mít sebedisciplínu, na to je moje profese neuvěřitelně náročná.

Co vám ještě pomáhá proti blbé náladě?
Pohyb. Stres se nejlépe zpracovává fyzickou aktivitou, stresové hormony potřebujeme z těla vypotit, ty se nespotřebují látkovou výměnou. A taky si velmi hlídám, co čtu. Být pořád na webu a celý den konzumovat negativní zprávy není dobré. Je potřeba si dát odstup a strávit na webu třeba jen hodinu denně. Navíc sociální sítě nejsou zdaleka jen o informacích, čtu tam i spoustu komentářů mých kamarádů a dalších lidí a ty ve mně také budí emoce, které mohou způsobovat úzkost. Proto teď velmi doporučuju nebýt na sociálních sítích. A když, tak si pouštět koťátka nebo nějaká vtipná videa. Co také pomáhá, je zpěv a další skvělý psychohygienický nástroj je hudba, protože s její pomocí v sobě mohu vyvolat pozitivní emoce.

Stalo se vám někdy, že vás práce a stres zavalily a musel jste vyhledat terapeutickou pomoc?
Jasně, na začátku mé dvanáctileté terapeutické kariéry jsem se nechal zahltit příběhy svých klientů. Neměl jsem dobře nastavené hranice, ony se ostatně jinak než praxí poznat nedají. Proto má mít psychoterapeut supervizora. Během terapie ve mně příběhy klientů něco vyvolávají. Říká se tomu přenos a protipřenos – já ovlivňuju klienty, ale i oni mě. Většinou to probíhá na podvědomém až nevědomém principu a je velmi důležité s tím umět pracovat a s tím vám pomáhá supervizor. I to je součást psychohygieny.

Předplaťte si Deník.cz a získejte zdarma e-knihu plnou ovocných receptů.
Více na: denik.cz/predplatne.

Je pro vlastní vztah výhodou být vztahový terapeut, nebo to může být i na překážku?
Mám už jedenáct let vztah a doufám, že ještě nějakou dobu vydrží. Díky své práci jsem se už odnaučil říkat, že to je na celý život. Jasně že moje profese ovlivňuje, jak ke vztahům přistupuju. Ale když jde o vaše vlastní vztahy, kde jste emocionálně angažovaný, zásady, co znáte z práce a radíte klientům, zapomenete. Stává se třeba, že odpovídám na esemesku a terapeut ve mně říká: „Jendo, nedělej to! Víš, že tyhle věci nemáš řešit po esemeskách!“ A doma při debatách slýchám: „Prosím tě, přestaň mě terapeutovat. Nejsem tvůj klient!“ Ale musím říct, že mám skvělého parťáka, který mi umí nastavit zrcadlo a říct: „Tak takhle ne.“ To je velké štěstí. Moje práce mi pomáhá v tom, že mám sebereflexi a umím s věcmi v sobě pracovat. Ale i já jsem jen člověk a doma v hájovně je Honza Vojtko se svými bolestmi, ne terapeut. Takže občas dělám blbosti.

Takže ani vztahový terapeut se nehádá méně nebo sofistikovaněji než my ostatní?
Napadá mě jediná výhoda – když se nám dějí věci, které nás už přesahují, nemám problém říct: „Hele, pojď, na to už někoho potřebujeme, zajdeme na konzultaci.“ A někdy ty nástroje, co znám z práce, pomáhají třeba v komunikaci. Ale někdy to je totálně kontraproduktivní, v situacích, kdy mám být emocionální raneček a prožívat věci přirozeně, bez terapeutických pouček, k nim přistupuju s odstupem terapeuta.

Který komunikační nástroj se vám ve vztahu osvědčil?
Třeba ten, že když se nám rozjede nějaká citově angažovaná komunikace po esemeskách, tak ji ukončit a napsat: „Řekneme si to doma na živo.“ Hluboké vztahové věci se prostě po SMS a Facebooku a Instagramu řešit nemají. A taky si umět položit v určitých vypjatých situacích, třeba při hádkách, otázku: „O čem to tady vlastně je?“ Protože většina hádek má takzvanou skrytou agendu, kdy se sice rozčiluju, že neuklidil/a talíř ze stolu, ale to je jenom zástupný důvod. Ten hlubší může být o tom, že mu/jí to říkám už po sto padesáté a on/a to pořád nedělá, takže mě nevidí nebo neslyší? Ignoruje mě? Miluje mě vůbec? A tyhle otázky ve mně vyvolávají strach a já tou hádkou vlastně volám o pomoc nebo o pozornost. 

Ve své knize Vztahy a mýty se snažíte zbořit mýty o fungování milostných vztahů. Který z nich je podle vás nejvíce zakořeněný?
Mýtus pravé lásky, která je jen jedna a na celý život. Živí ho takový ten pseudoromantismus, který mě děsně štve, protože na každém vztahu, sebelepším, se musí tvrdě makat. Pořád. A to, že mi na začátku pomohla biochemie, je super, ale rozhodně to není pojistka, že to bude dobré i za pět deset let, pokud vědomě nezpracujeme různá témata a na vztahu nebudeme pracovat. A další poslední dobou hodně rozšířený mýtus jsou různé ezo pravdy typu: „Beran se k tobě nehodí, vezmi si Vodnáře.“

Mně jste vyvrátil mýtus, že kvalitní vztah vyžaduje kompromis a vzájemnou toleranci. V knize vysvětlujete, proč potřebujeme spíš dohodu a respekt.
Toleranci a respekt, respektive kompromis a dohodu často zaměňujeme, používáme je jako synonyma, ale těmi nejsou. Tolerance je v podstatě povýšenecký postoj. Mně se nelíbí, co děláš nebo jaký jsi, ale protože jsem o chlup lepší, tak ti to budu laskavě tolerovat a doufám, že moji velkorysost oceníš. Jenže tím vzniká korupční prostředí, protože až přijde situace, kdy tobě se nebude něco líbit na mně, tak ti připomenu, že já ti přece toleruju tohle, tak ty mi musíš tolerovat tamto. Troufám si říct, že to je velmi častý důvod, který vede k problémům ve vztahu.

Říkáte, že respekt vyžaduje odvahu. Proč?
Není to automatický souhlas s něčím, co mi vadí. Je to odvaha přijít za druhým a říct: „Hele, mně se tohle tvoje chování nelíbí, vyvolává ve mně negativní emoci (třeba žárlivost) a chci s tím něco udělat.“ Ale emoce jsou vaše, ve vaší hlavě, ten druhý je maximálně spustil, nemůže za ně. Takže druhému zdůrazníte, že ho neobviňujete, protože víte, že to jsou vaše emoce vyvolané vašimi myšlenkami. Ale že si o tom potřebujete promluvit. A to je také důležité – říct druhému, když mám s něčím problém, a netvářit se, že je vše v pořádku. Na tom je založená důvěra.

V knize píšete, že respekt aktivuje dospělost a svobodu. Co to znamená?
Dospělost se definuje jako schopnost nést důsledky svých činů a svoboda je mít možnost volby. A v okamžiku, kdy vaši prosbu partner nevyslyší a změny, které byste ve vztahu potřebovala, se nedějí, se aktivuje emoční inteligence, která se vás zeptá: „Dobře, a je to tak zásadní, že s ním už nedokážeš být?“ A pokud si odpovíte, že není, a rozhodnete se zůstat a vztah dál budovat, tak byste pak neměla partnerovi vyčítat tu věc, co vám vadí. Svobodně jste se rozhodla ji respektovat. Anebo dojdete k tomu, že rozpor mezi vámi je natolik zásadní, že zastiňuje všechna pozitiva vztahu, a ukončíte ho. Pak zase musíte počítat s tím, že to bude bolet.

Proč není pro zdravý vztah dobrý ani kompromis?
Protože to je ústupek. A my nemáme partnerovi ustupovat, ale máme se snažit spolu dohodnout. Je mi jasné, že někdy se ustupuje, ale mějte na paměti, že jste to udělali dobrovolně a nelitujte se, že se vám pak v té situaci nelíbí.

Zmiňoval jste, že jako terapeut nemáte problém konzultovat vlastní vztahové trable s odborníkem. Platí to i o nás ostatních? Předpokládám, že mužů se jistý ostych stále drží, nebo se pletu?
Tak to možná dřív bylo, ale moje zkušenost je jiná. Na mě se obrací i spousta mužů. Teď jsem si dělal statistiku a za poslední měsíce to jsou ze 62 procent muži, kteří mě kontaktují první. Spousta mužů se dnes umí bavit o emocích, říct si o terapie, dávat zpětnou vazbu, komunikovat s partnerem nebo partnerkou o vztahu…

Chodí muži raději sami, nebo v páru?
Někdy mi píšou, že chtějí přijít sami, že dostali od partnerky nebo partnera zadáno zjistit, jak to probíhá. Ale to nedělám, protože by se mohlo stát, že téma, které je ke mně přivedlo, musí řešit především ten druhý partner, ale ten to pochopí tak, že jsme se na něj s tím prvním domluvili. Takže chci, aby do párové terapie nastoupili oba najednou. Musejí oba chtít. Jako terapeut mohu pracovat jen s vnitřní motivací, touhou člověka něco změnit. I když pořád se mi stává, že někdo přijde, sedne si a říká: „Tak, pane Vojtko, co se mnou uděláte?“ No já nic. Nebudu vás přece přesvědčovat, že se máte změnit. To musíte chtít vy. A pokud nechcete, já s tím nic neudělám. A bohužel pořád setrvává pohled, že když jdu na terapii, selhala jsem, nezvládla jsem krizi. Když mě bolí zub, jdu k zubaři. Když noha, tak k ortopedovi. Ale když mám bordel v hlavě, k terapeutovi nebo psychiatrovi nepůjdu, protože to je selhání. Na tom ještě budeme muset zapracovat.

Přitom v knize píšete, že k vám páry chodí i preventivně. To by nasvědčovalo naopak tomu, že pomoc psychoterapeuta se už jako stigma nebere, ne?
To je pravda, to chodí, hlavně partneři v polyamorických vztazích. Vědí, že to je komplikovanější, dynamičtější, na jejich vztahy působí více vlivů, a tak chodí třeba na jednorázové konzultace. A pak je nemálo párů, které u mě byly na terapii a v současné době nemají problém, ale vědí, že náhled někoho jiného pomáhá, tak přijdou třeba jednou za rok za dva. A já jim nedávám rady, spíš nabízím jiný pohled, kontext, nějakou edukaci. Takže ano, někteří absolutně nemají problém přijít, ale nesmíme zapomínat, že jsme v Praze, což je velmi liberální a multikulturní město. Myslím, že kdybych působil u nás na malém městě, zdaleka tolik klientů bych neměl.

Psychoterapeut Jan Vojtko

Jmenuje se Jan, ale vystupuje jako Honza (v písemném kontaktu jako H:o)nza). Vyučil se kuchařem-číšníkem, později vystudoval andragogiku – vzdělávání dospělých. Působil jako lektor, kouč, marketingový specialista, posledních 12 let se živí jako párový psychoterapeut. Kromě toho píše články, knihy (nejnovější se jmenuje Vztahy a mýty) a scénáře pro pořad Real Talk na Televizi Seznam. S Ester Geislerovou a Josefínou Bakošovou připravují interaktivní projekt Terapie sdílením.