„Právě teď je tohle téma aktuální, knížka vznikla v roce 2006. Pandemie, kterou jsem si vymyslela, má úplně jinou dimenzi, virus je daleko agresivnější, většina lidí na světě zemře,“ říká na začátku našeho rozhovoru. „Na druhé straně – pandemická opatření, která různé vlády nařizují, jsou podobná těm, jaká známe. V tom jsem se trefila, i když šlo o fikci. Je to zkřížení fantazie a selského rozumu, co by mohlo nastat, kdyby…“

Ale i z toho „kdyby“ trochu mrazí.
To nepopírám. V knize pracuji s domněnkou vědců, že jde o nervový virus. Významná ruská lékařka například říká, že tato psychická tasemnice napadá především lidi z velkých měst, kteří jsou dlouhé dny, měsíce i roky pod tlakem společnosti, médií, jsou neustále ovlivňováni a ztrácejí postupně svou individualitu. To i já pociťuji jako určité nebezpečí, takže jsem chtěla zdůraznit potřebu každého člověka utvořit si svůj názor, ubránit si životní hodnoty.

Musela jste po čtrnácti letech do rukopisu sáhnout?
Nijak zásadně. Mým cílem je, aby knihu četli hlavně mladí, proto jsem v textu doplnila některá technologická fakta. To byla nutnost, protože třeba možnosti a způsoby komunikace se neuvěřitelně rychle proměnily.

Říkáte, že píšete pro young adult, pro mladé dospělé. Co si pod tím máme představit?
Že nechci mladé čtenáře podceňovat. Pamatuji si sebe v šestnácti, sedmnácti, kdy už jsem si připadala dospělá – asi ne emocionálně, v mnohém jsem jistě byla zranitelná – ale už jsem měla určité poznatky, představy, úsudky z knížek, ze školy. Někdy se tvrdí, že student před maturitou má prý největší sumu obecných vědomostí z různých oborů. Takže já, když píšu pro mladé, používám stejný slovník jako pro své vrstevníky, a pokud mám pocit, že něco možná nevědí, tak se ten fakt snažím organicky začlenit do děje, protože například totalita je už pro ně termín z historie. Doufám, že to tak zůstane.

Hlavní postava Tance trosečníků, Mojmír Demeter, je Rom. Proč?
Jak jsem říkala, v mé fiktivní pandemii nejčastěji umírají lidé, kteří jsou nejvíc přizpůsobiví. Jdou se společností krok za krokem, plní úkoly, které se po nich žádají, nevybočují, neprotestují. Zatímco Mojmír je mladík, který si prošel děcákem, vymyká se, bere věci s humorem, prostě samorost.

Takových samorostů je ale v knize víc.
Ano. Třeba extrémně vzdělaný, až ujetý ředitel gymnázia nebo syn evangelického faráře, který si pro každou situaci utvořil všeplatné vysvětlení. Poté, co celý dosavadní svět mizí, se tihle lidé setkávají, reagují na sebe a rozhodně si ve všem nevyhovují, nejsou konfekce střižená na míru. A najednou se ukazuje, jak důležité jsou vzájemné vztahy, jak zásadní je tolerance, snaha porozumět, určité kompromisy, protože tahle nesourodá hrstka spolu musí přežít. Třeba Mojmír dělá kompromisy vůči holce, která se mu líbí, ale chová se k němu jako rasistka, což je zdánlivě nesmiřitelné. Jenže když si člověk dá práci dostat se pod slupku toho druhého, zjistí, že ta pojmenování jsou jen nálepky. A že se ty nálepky dají obyčejným lidským zájmem odbourat.

Ve svých knížkách často zdůrazňujete právě citové vazby, ale taky zvídavost a aktivitu mladých hrdinů. Nejsou ti dnešní určitým luxusem o tohle ošizeni?
Záleží na dospělých, kolik jim toho luxusu dopřejí. V tom nadbytku je problém. Ale otevřenost a chuť poznávat není menší než dřív, jenom se jinak projevuje. Neberu jako negativní jev, že se dnes děti kamarádí přes facebook, instagram. Už v tom vyrostly, nemají důvod to zpochybňovat. Ovšem vedle digitálního světa existuje ještě ten normální, řekněme reálný. Zahlédla jsem teď během covidu na sídlišti děti, jak na plácku mezi baráky skáčou panáka, ty starší jenom seděly a poslouchaly muziku z mobilů – ale společně! I když vlastně spolu ven nesměly, i když jim to asi doma říkali, ti kluci a holky zdrhli za kamarády. To je důkaz, že si ten živý kontakt a blízkost obstarají, že se navzájem chtějí, potřebují.

Píšete rychle?
Jak kdy: když má nápad jasnou linku příběhu, tak ho zvládnu rychle. Třeba knížka Únos domů, později zfilmovaná, vznikla v jednom tahu. Naopak generační román Nazí, v němž je široké spektrum hrdinů, jsem psala dlouho. Hledala jsem jejich křižovatky, milníky na cestě k dospělosti, jejich rozchody, chybějící sebevědomí, jestli na něčem začnou ujíždět, všechno, na čem dozrávají. Osudy svých hrdinů vždycky vrstvím a zaplétám jak vánočku.

Děláte si poznámky za pochodu?
Dělávala jsem si je dlouho ukázněně tužtičkou do notýsku, teď je heslovitě ukládám do telefonu.

Ještě jako studentka jste zvítězila v literární soutěži s novelou Ten pomeranč nemá žádný jadýrka. O čem byla?
Byla to vzpomínka na tátu, který umřel rok předtím. Tam jsem se z jeho smrti vypsala, byly to takové emocionální útržky, mozaika vzpomínek.

Váš otec Jan Procházka byl nejen skvělý spisovatel a scenárista, ale i jeden ze symbolů roku 1968. Proti sovětské okupaci protestoval, jeho tvorba byla pak zakázaná – stačí připomenout filmy Ucho, Kočár do Vídně. Jak vy si ho hlavně pamatujete?
Táta byl kamarádský, neuvěřitelně pracovitý, velký diskutér. Měl v sobě potřebu vyjádřit se ke všemu, co považoval za nespravedlivé. Když večer přišel domů, nesl si vždycky pod paží stoh novin a časopisů. Nikdy jsem ho s knížkou neviděla, vždycky jen s novinami. Literaturu četl hlavně v noci a asi rychle, protože pak třeba ráno přišel a řekl – ten Marshall, Už zase skáču přes kaluže, to je úžasná knížka. Zapůsobila na něj tak, že z ní chtěl udělat film. Jakmile ho něco zaujalo, už necouvl. Dohodli se tehdy s režisérem Karlem Kachyňou, napsali do Austrálie Alanu Marshallovi, ten jim poskytl práva, dal jim volnou ruku, že mohou převést příběh australského kluka po obrně na Moravu. Táta měl mimořádnou schopnost vyhmátnout příběh, který je dobře napsaný a má v sobě sílu.

Radil vám?
Spíš doporučoval. Třeba aby snaha po originalitě nezadusila obsah, to on ovládal dokonale: věrohodnost, pravdivost.

Je autenticita pro spisovatele pořád tím zásadním?
O tom jsem mockrát přemýšlela, a řekla bych, že ano. Já ji nacházím v tom, co znám. Neplatí to bezpochyby pro každého spisovatele, ale já to jinak nedokážu. Když se vyskytne závažný společenský problém, dejme tomu drogy, a já s ním mám zkušenost – aspoň zprostředkovanou ze svého okolí – tak se to dostane do nějakého mého příběhu. Spontánně, neplánovitě. Takhle vznikla postava Evity v románu Nazí. Kdyby mi ale někdo nadhodil mládež a drogy jako spekulativní téma, asi by to neklaplo.

Jste spisovatelka, a váš manžel, Ivan Pokorný, herec a režisér. To nejsou snadné profese pro emigranty. Počítali jste s tím, že třeba budete dělat něco jiného?
Odcházeli jsme z Československa, protože jsme nechtěli, aby v takzvané normalizaci, která byla všechno, jen ne normální, vyrůstaly naše děti. Věděli jsme, že na své tvůrčí plány musíme na nějakou dobu zapomenout. Možná navždy. I to jsme si připouštěli.

Jak to zvládly děti?
Doma jsme mluvili česky, dětem jsem zpívala české a moravské písničky, němčinu měly jako druhý jazyk. Dnes žijí v zahraničí, ale když sem přijedou, mluví bez přízvuku, pěknou češtinou, slovní zásoba jim z paměti bez problémů vyplave.

A kdy jste se ke svým tvůrčím plánům vrátili?
Když jsme se naučili jazyk, náš optimismus samozřejmě vzrostl. Mně bylo třicet, řekla jsem si – proč bych nemohla psát v němčině? Hrát v jiném jazyce než v mateřštině ovšem není tak lehké. Můj muž věděl, že se musí orientovat na režii. Dostal se k ní už kdysi v divadle v Mostě, pak vedl Divadlo ve stanu, kde také režíroval. Poměrně rychle se mu povedlo uplatnit se jako pedagog na konzervatoři ve Vídni. Když jsme se přestěhovali do Kostnice, založil tam autorské divadlo pro děti a mládež, protože tam tou dobou kupodivu žádné nebylo. Soubor jsme sestavili z členů univerzitní studentské scény. Dělala jsem dramaturgii, psala, upravovala texty. Pak jsme přesídlili do Brém. Takhle ve stručnosti se to jeví jednoduché, ale bez problémů a různých peripetií to rozhodně neprobíhalo. Po revoluci jsme začali jezdit do Čech, spolupracovat s televizí, a v roce 1995 jsme se vrátili nastálo.

Jako respektovaná autorka knížek pro děti jste trochu nečekaně změnila žánr a začala psát detektivky. Jak k tomu došlo?
Když manžel režíroval část seriálu Expozitura, zjistila jsem, že mě kriminální žánr jako autorku zajímá. Napsala jsem scénář k filmu Záblesky chladné neděle, což byl psychothriller, a tam už jsem do toho „strčila nos“. Detektivku, kde budou hrát významnou roli hvězdy, jsem původně neplánovala jako seriál, ale vzhledem k tomu, že je dvanáct znamení zvěrokruhu, nakonec vznikly dvanáctidílné Vraždy v kruhu, v nichž se bere astrologie jako možnost psychologického rozboru osobnosti vraha. Vymyslela jsem si majora Mariána Holinu, a protože jsem vždycky litovala rozpadu Československa, dopřála jsem mu slovenské kořeny a maďarského dědečka. Holinova postava se mi zalíbila, takže prehistorii jeho televizních osudů jsem vylíčila v knížce Muž na dně. Záhy po ní vznikl další knižní případ Dívky nalehko. A teď jsem dokončila třetí část této detektivní předehry  ̶  Doteky zabitých. 

Jak jste se vůbec dostala k astrologii?
Zajímala jsem se o ni už před emigrací. V Čechách byl tehdy ale nedostatek astrologické literatury. Do Mladého světa psal sloupky o astrologii Emil Verner. Věděla jsem, že je to pseudonym Milana Kundery, o němž se říkalo, že podědil část knihovny Vítězslava Nezvala, který byl zkušeným astrologem. Kundera kamarádil s mým tatínkem. Jednou jsme se sešli a povídali si o astrologii. Mluvil o zkušenostech, které astrolog musí mít. Říkal, že když mě souvislosti změn na obloze s děním na Zemi oslovují, tak ke mně určité věci budou přicházet samy. Najdou si mě zvláštní okolnosti, náhody. Byla to pravda. Náhoda přišla ve Vídni, kde jsem se seznámila s astroložkou, která se narodila ve stejný rok a den jako já, dělilo nás jen pár hodin. Skamarádily jsme se, pomohla mi najít literaturu, internet neexistoval, tak mě naučila tradiční, namáhavou cestou vypočítávat horoskopy, vlastně mi dala základy. Pak jsme se odstěhovali do Německa, kde byl zájem o ezoteriku tou dobou velmi silný, skoro v každém městě bylo specializované knihkupectví. Od té doby je astrologie můj trvalý zájem.

To bych do vás vůbec neřekla.
Vždycky jsem hledala duchovní rovinu života. Rodiče nebyli věřící, ale já si v dospívání prošla příklonem ke křesťanství. Četla jsem Bibli, Durycha a další katolické autory, ale nakonec jsem se v té víře nenašla. V Německu jsem zjistila, že je mi hodně blízký buddhismus. V Brémách byla skupina – vlastně je tam dodnes – se kterou jsem sedm let meditovala a studovala. Tehdy jsem si uvědomila, že astrologie má s určitými větvemi buddhismu hodně společného.

Jak jste vnímala jako astroložka minulý rok, pro většinu z nás nejhorší?
Vzpomínám si, že když začínaly chodit PF na rok 2020, tak jsem se dívala na to datum a říkala si, dva nula, dva nula, to nebude dobré. Protože dvojka je složité, svým způsobem nejisté a citově rozkolísané číslo. Ráda uděluje bolestné lekce. Povodně 2002 jsou toho příkladem. Loňský rok začínal konjunkcí Saturnu s Plutem, což naznačuje transformaci společnosti, strach a do jisté míry bezmoc, a v prosinci končil „epochální“ konjunkcí Jupitera se Saturnem ve Vodnáři. Ta vypovídá o radikálně novém směřování a nových společenských formách. Celosvětově. Stojíme na jejich prahu. Jak je budeme prožívat, ukážou další roky, ne-li desetiletí. Co všechno rok 2020 přinese, jsem netušila, vědma nejsem, ale bylo mi jasné, že budeme konfrontováni se značnými obtížemi a budeme muset hodně obětovat. Letošní rok má v sobě jedničku, to je číslo silné, kreativní, bojovné. Nesmete problémy ze stolu, ale je v něm smělost a naděje.